Pod květy skořicovníku

Toto vlákno je určeno všem milovníkům poezie, kteří se chtějí podělit o své oblíbené autory či pár veršů. Zároveň i všem těm, co se kouzlu poezie teprve chystají podlehnout.
Sedmero pravidel:
1. Pokud tě cokoliv zaujalo, poděl se s námi.
2. Cituj pouze poezii – své komentáře „co tím chtěl básník říci“, prosím vynechej.
3. Je-li znám autor, vždy ho uveď a zrovna tak název sbírky.
4. Není-li báseň dle tvého gusta – nehaň jí a mlč.
5. Znáš-li jiný překlad téže básně, buď tak hodný a přiřaď ho.
6. Nesoutěž! Žádné palce zde nedostaneš a nikdo nebude počítat, kolik jsi toho vložil.
7. Nepoměřuj se! Účelem je kolektivní okouzlení, ne hledání nejsečtělejšího.

Začínáme:

Přípitek
Ještě si přiťukneme
a vypijem to tiše.
Nikomu nepovíme,
co víno o nás zná.

A spadne hvězda.
Tenká jako plíšek.
A voda blízko mostů
bude stříbrná.

SKÁCEL, J. Smuténka

Kočka


Venku byla noc
jako kniha bez písmen.
A řešetem města
věčná tma prokapávala ke hvězdám.

Říkal jsem jí
nechoď tam,
čeká tě jen past
a uhranutí
a marné úpění kožíšků.

Říkal jsem jí
nechoď tam,
nač chceš
to nic?

Ale otevřelo se okno
a ona šla,

černá kočka do černé noci,
rozpustila se,
černá kočka v černé noci,
tak se rozpustila --

a nikdo ji už nikdy neviděl.
Ani ona sama sebe ne.

Jen slyšet je ji
někdy,
když je ticho
a severní vítr
a nasloucháme
hluboko v sobě.


-- Miroslav Holub --

Tragika máje
(úryvek)

… Jen ty snad chápeš, chudobko má bílá,
proč utichli jsme ve svém doupěti...
Dnes se tak příkře země naklonila,
jak chtěla by nás pustit z objetí...

Kamil Berdych, Z melodií bastarda, 1909

Přivaž své papírové lodi blíž
k zprahlému břehu, malý kapitáne,
a spi, jen spi, ať neslyšíš
hejna zlých duchů, co jich všady vane.

V ohrádce sadu popolétá výr
a střechy tíží oharky, jež čadí.
Chvíle, jež zničí dílo dlouhých dnů, je tady --
hned láme potají, hned rve jak vír.

Až pukne kýl; a nejspíš bez rachotu.
Kdo stavěl, cítil, že je odsouzen.
Jen člun už rozbitý se zachrání, jen ten.
Zakotvi tu svou flotilu až k plotu.

Eugenio Montale, sbírka Sépiové kosti z r. 1925 (česky ve výboru Anglický roh, 2001, překlad Jan Vladislav)

Lednová meditace drožkářské herky

Z nozder a pórů jde mi pára,
mráz rozvíjí, co ve mě hárá.

Do atmosféry vnikám horce,
jak klusák z měsíčního dvorce.

Krvavě žhnout v chvějivé páře,
byla bych oř polární záře.

K stálicím dojít dech můj vlahý,
stanu se šimlem Mléčné dráhy.

Překlad: Josef Hiršal
MORGENSTERN, CH. Estetická lasička. 1. vydání. Praha: Dokořán, 2008.

Svou tužkou, barvou stejné dal jste dílo,
jak příroda svým uměním je dává,
a předstižena byla její sláva,
jak zkrášlil jste, co v ní už krásou bylo.

Teď ujala se ruka vaše znalá
hodnější práce ještě, spisování;
co nemoh jste, v čem její kralování:
dát jiným život - teď i v tom se vzdala.

Co který věk si dobyl tvůrčí prací
děl sličných, příroda vše zahladila,
že vše, jak určeno mu, zase míjí.

Teď, kdy se sláva zhaslá jim zas vrací
zážehem vaším, navzdor jí ta díla
všechna i s vámi navěky nám žijí.

Michelangelo Buonarroti, Giorgiovi Vasarimu za jeho "Životy" (Požár smyslů, Vyšehrad, 2013; překlad: Pavel Eisner)

Hraju hru dvěma kameny
– Tvým potulným
a mým vždy o políčko
blíž Tvému.


-- Ivan Wernisch --

(ze sbírky Dutý břeh, vyd. Mladá fronta r. 1967)

Text příspěvku byl upraven 14.12.13 v 21:54

Hovoř ke mně tiše, tiše

Hovoř ke mně tiše, tiše,
nenuť slova do extáze.
Hovoř ke mně tiše, tiše –
slyším líp a chápu snáze.

Ze záchvěvů vánku poznám
žal i radost sebetišší.
Ale rámus planých řečí
moje uši neuslyší.

Překlad: Jiří Žáček
ALVEROVÁ, B. Hrom je můj bratr. Praha: Mladé fronta, 1980.

Text příspěvku byl upraven 11.12.13 v 21:13

Kdyby ten vítr,
jenž dnes večer duje –
připomíná to lomcování plechu –
pozorně do nástrojů
hustých stromů
a mete bez oddechu
měděný obzor, kde se rozpřahují
jak draci proudy světel
na oblohu
/ vy mraky na cestách, vy jasná
království výšek,
nedovřené brány
výsostných Eldorád! /
a siné moře, které mění barvu
šupinu po šupině,
kdyby ten vítr, jenž se rodí, hyne,
zatím co hasne nebe,
chtěl dneska rozehrát,
srdce, ty prasklý rohu,
i tebe.

/ANGLICKÝ ROH /

Eugenio Montale, mimo jiné zde http://www.databazeknih.cz/knihy/prilezitosti-184446

Podívejte se na obrázek: http://img7.rajce.idnes.cz/d0701/6/6380/6380977_84de57c2d81f533ccf9e53d6c18d7238/images/IMG_002.jpg?ver=0

Až budu tich...
(úryvek)

… Až budu tich jak pole v sněhu padlém,
až o kost lebeční zaskřípe čas svým rádlem, …

Jan Dokulil (z antologie Krajiny milosti, 1994)

STRUČNÁ ÚVAHA O PRASKLINĚ

Každou chvíli něco praskne, neboť
všechno jednou praskne, i vejce,
i brnění, i hřbet knihy.

Snad jen páteř člověka by mohla být
výjimkou, avšak
to velmi záleží na tlaku, času a místě.
Těch případů jest známo velmi málo,
tím pádem. Skoro žádné. Protože,
těch tlaků, těch míst a těch časů
je tolik, všude kolem.

Prasklina se zpravidla zalepí. Není pamatováno,
že by někdo rád chodil s prasklinou,
ani práskači ne.

Prasklina se zalepí voskem, parafinem,
zaletuje, zafáčuje nebo zamluví. To nejvíc.

Nicméně zalepené vejce už není to vejce,
zaletované brnění už není to brnění,
zafáčovaná pata je Achillova pata a
zamluvený člověk už taky není ten člověk,
nýbrž Achillova pata těch druhých.

Ale nejhorší je, když se stovky zalepených vajec
vydávají za ta nejlepší vejce a stovky
zaletovaných brnění za ta pravá brnění,
tisíce prasklých lidí za monolity.

To pak je jen jedna velká prasklina.

Všechno, co můžeme učiniti ve světě prasklin jest
tu a tam zvolati, pane řediteli, opatrně po těch
schodech.
račte být prasklý, pane řediteli.
To je vše. Dál už je jen další praskání.


Miroslav Holub, publikováno v časopisu Vesmír (asi 1968)

Drobky pod stůl hází nám osud
(úryvek)

… Děkuju bohu a děkuju čertu
za plaché chvíle prchavý dar.
Života číši jsem naklonil ke rtu,
piju z ní smutek a bolest a zmar.

František Gellner (Radosti života, 1903)

JEDNOU

Noviny nevyjdou ve zvláštním vydání,
nikdo mi s růžemi nepřijde přát.
Pomlčí důstojně klasici svázaní
o tom, co brzy už musí se stát.

Neshoří hvězdy a nevyschnou rybníky.
V ulicích nebude dechovka hrát.
Kdopak si všimne? Vždyť svět je tak veliký
a třeba zrovna teď má se to stát.

Jednou tě potkám, vím to jistě!
Nevím jen kdy, na kterém místě....
Ať si klidně říkají, že nevím o životě nic -
možná se to stane zítra, možná, že až za měsíc.
Možná zrovna teď, na tomhle nároží
na mou horkou tvář svou ruku položíš.

Málokdo všimne si našeho setkání.
Někdo snad začne se přestárle smát
až mě na ulici políbíš do dlaní
a řekneš, že se to muselo stát.

Václav Hrabě, sbírka Blues (Labyrint, 1995)

(úryvek)

O záři svící se mnou noc se dělí,
tvůj obraz něžně orámuje dým.
Neříkejte,že čas je lékař skvělý,
že všechno zmizí spolu s ním! ...

Překlad: Jana Moravcová
VYSOCKIJ, V. Zaklínač hadů. Lidové nakladatelství, 1984.

U křížku

ke křížku, ve stín odvěký
schoulil se větřík od řeky
jak jindy pozdě, letos brzy
vysouší mně i Kristu slzy

Ondřej Hanus (Stínohrad, 2008)

ZÁTARASY

Po sněhu ještě ani památky.
Ale tam kde sníh
podněcován vichřicí
srocuje se do závějí
cestáři staví u silnic
dřevěné slavobrány zimy.

Už aby jimi prošla!
A my se mohli
po jejím uvítání
vrátit do tepla.

Alois Volkman, ze sbírky To je věc (1987)

(úryvek)

… Tázal jsem se, proč máš křížek. „Věříš?“
Pověsilas ho na krk mně a řeklas „tobě ne“.

WERNISCH, I. Zimohrádek. Československý spisovatel Praha, 1965

Dnes jsem konečně shrabal poslední zbytky spadaného listí a při té letošní zimě-nezimě jsem si vzpomněl, jak mi starý Kostas z baru Zorbas v jednom parném létě při džbánku retsiny vyprávěl, jak vypadá na Korfu zima. No, zhruba jako teď ta naše. A to mne vlastně přimělo vložit tady následující :

MIROSLAV FIŠMEISTER
je
jako je
jako je
daleko

a když jsem jej jeho slovy představil, půjčím si jeho Nohy a projdu se po Kalymnosu, sám :

BEZ PROUTĚNÉHO LOVCE

Ti ptáci, kteří
dají se chytit, jen když bdí,
a jen když je pak pustíte.
A na spodní straně listů stromů
vajíčka ryb s přepevnou pěnou víček,
a v nich vylíhlé ryby dají se chytit,
jen když bdí,
a když je pak pustíte.
( - Sem dopadla kapka,
v níž byla tvoje tvář,
a pořezala mi srdce,...)
V násadce pera
k sobě čichají dva žlutí pejsci.
V noci holčička přidává růžím pihy,
kterými se pak živí šťastní koně.

M.Fišmeister - Nohy z Kalymnosu (Druhé město- 2012)
http://www.databazeknih.cz/knihy/nohy-z-kalymnosu-121692

Text příspěvku byl upraven 20.01.14 v 23:03

Dnes je mi blbě. Hodně blbě. A jsem přepracovaná. Hodně přepracovaná. Jinými slovy: všechno na mě doléhá a je mi na chcípnutí. A v takových chvílích si vždycky vzpomenu na tuhle věc, kterou sem dávám v angličtině -- a moc se za to omlouvám, ale co mám sakra dělat, když to ještě nikdo pořádně nepřeložil tak, aby to fakt sedlo. Snad mě mírně omlouvá, že autor JE Čech... nezlobte se na mě, prostě nemohu jinak...

Open the window, see, the view is undulating
But it is black and bare, death is still in the trees,
Death is still in the trees, and we are, we are waiting
For somebody to come to take us out of this.

A friend should come, a priest to join us in the prayer
For something warm and sweet, for resurrection spring,
For something warm and sweet, for something bright and gayer,
For music, song and dance and for a wedding ring.

Suddenly they’ll emerge, there where the road is bending,
Suddenly they’ll emerge, my hope is never ending,
There will be flowers, bees and overflowing hives.

There will be brothers, gifts and thanks for air and water
There will be lines and verse, there will be father, mother,
We’ll listen and we’ll write thanking for being alive.

-Ivan Blatný (nevím, kdy přesně to napsal, opravdu nevím...)

Text příspěvku byl upraven 22.01.14 v 17:23

Lachenauerin - v tom bude asi ten problém - nikdo se nehrne do překládání Čecha do češtiny, notabene Blatného. Tahle báseň se jmenuje Winter a její nálada koresponduje s tvojí zřejmě v souvislosti s letošním rázem zimy (když zohledním tvůj nick), proto bych to přeložil jako Zimní a tím končím (stejně jako moje znalosti - spíš malosti - angličtiny). Nesetkal jsem se s ní v žádné Blatného knize, netuším, jestli ji někdo u nás vůbec přebásnil. Laicky bych ji řadil do období ke konci jeho pobytu v exilu - ze začátku jen vkládal slova, později verše v angličtině.
Pokud někdo najde nějaký český ekvivalent té básně, dovolil bych si typnout přítele HTO s jeho neskutečným talentem na objevování - pokud se ovšem neodhodlá využít svých dalších talentů. Ostatně má dokonce s Blatným jakési styčné body.
HTO - to nesrovnávám, pouze konstatuji (aby ses nezačal nafukovat a nezpych).
No a závěrem přidám ještě jednoho zimního Blatného pro projasnění nálady :
Chumelí hustě. Po ulici
mechově tiché kráčím sám.
Vy sýpky noci, domy spící,
je pozdě k ránu. Vzpomínám...
Říkají dětství... Proč jen bože,
proč v jeho mukách vidí ráj?
Zahrada dětí? Cože, cože,
tu chcete zahrát na šalmaj?
Bezmocné obavy ve tmě v tichu,
kdy jenom kletby, kletby mstí
dospělých lidí krutou pýchu
a strašný pocit malosti,
ó dětství, to je tvoje příchuť,
to malé já, z nějž nelze ven,
to malé já malinkých hříchů,
z kterých jsi býval poděšen,
ta lítost a to ponížení:
„Je devět hodin, musíš spat!“

Ivan Blatný - Fragmenty a jiné verše z pozůstalosti (Host -2003)
http://www.databazeknih.cz/knihy/fragmenty-11769

Text příspěvku byl upraven 23.01.14 v 00:11

Já jsem nafouknutý už od pondělka, kdy si na mne jeden člověk vzpomněl v souvislosti s Neználkem. Přidávám svoji oblíbenou od I. B. a upozorňuji vás všechny, že koncem dubna vyjde kniha, kterou o něm napsal Martin Reiner!

WIMBLEDON

Snad hraje Drobný právě Wimbledon.
Chlad, jejž dává
unaveným hlavám letní tráva,
naladil struny raket na večerní tón.

Listnatá úlevo, buď pozdravena, ave.
Koná se slavnost lét, dvě loutny, Jaroslave,
z Wimbledon Common, ze vzdálenějších luk,
po televizi slyším jejich zvuk.

Kdybys snad někdy v tomto milém horku
zázrakem našel moji Daliborku -
dvorce jsou nedaleko, celé v zeleni.

Přijeď, nežli prchnou tyto dny,
skryté jak Verlaine v trávě.

No, tak po těchto vašich dvou kouscích, drazí pánové, už je prakticky po mně. Díkec. A ještě malou doušku na veselou dobrou noc:

ROMÁN V KOSTCE

Prodávala květák.
Její muž byl světák.
Vzala na něj smeták.
Zde je o tom leták.

- T. R. Field, Kosočtverce na ohradách, Paseka, 1998

Text příspěvku byl upraven 23.01.14 v 02:35

SLÉZÁME VERŠE

Slézáme verše ty a já
já tělo tvé ty duše má
já zrcadlo ty zase tvář
já svítilna ty její zář

slézáme verše ty a já
stezka jde strmá bezedná
nad námi pod námi ach bílá tma
a za ní za ní – kdo to zná? …

(Pavel Rejchrt, Ach nikdy už ne osud, výbor, 1995)

Jaroslav Seifert - Píseň o vločkách

Za vločkou padá třpytná vločka
a letíc tiše ptá se jí,
kam spěchá, ať jen chvilku počká.
A pak se sešly v závěji.
Už do ticha, už ve stíny
čas spřádá vás jak vteřiny,
sněhové vločky!

Než napije se z kalužiny
pták zpívající o závod,
budou z vás dávno ve tmě hlíny
jenom dvě drobné kapky vod;
budou z vás stonky plavuně,
která se plazí bez vůně,
sněhové vločky!

A co jsme my v tom koloběhu,
utkáni jenom z vodních par?
Vždyť tančíme jak vločky sněhu
pro život nových, příštích jar.
A do ticha a ve stíny
čas spřádá nás jak vteřiny,
sněhové vločky.

ZDÁ SE

Zdá se mi, že domy vybělují
anebo šednou
že stále hůř hledám někoho
jen k mlčení
a že je pozdě

Váhavé struny nahých houslistů
roztřepanými smyčci rozeznělé
stále dokola táž slova
tytéž melodie
kamkoli vkročíš

(Kateřina Rudčenková, Ludwig, 1999)