Kniha, na kterou jsem během let nebo opakovaného čtení, pořádně změnila názor
U mně je to 80% knih,které jsem četla kolem 17ti let. Dnes mi nic neříkají,s hrdiny se nedokážu ztotožnit,už jsem prostě vyrostla :-)
Nedávno se mi dostala do rukou Karafiátova kniha Broučci a byla jsem docela zklamaná, zejména smutným závěrem celého dílka, kde byl naznačen konec celé rodiny. Asi není radno se jen tak pro nic za nic vracet k čemukoli, knihy nevyjímaje, co si pamatujeme jako pěkné z dětství.
Jinak na pohádky mám stejně vyhraněný názor jako dítě, valná většina se mi nelíbila a skoro všechny mě děsily a děsí dodnes (Grimmové, Andersen, ruské aj., snad ještě české šly - Lada, Němcová, méně už Erben)..., proto ;-) mi asi místo toho doma v předškolním věku raději předčítali Hitchcockovy Traja pátrače (pěkné detektivky pro mládež, a ještě jsem to měla s překladem) a pak jsem se už sama vrhla na http://www.databazeknih.cz/knihy/tajemstvi-cerneho-psa-292293 od Ellery Queena. Na tyto detektivky o mladých a pro mladé dodnes nedám dopustit.
soukroma: koukám, že jsem na tom úplně opačně. karafiátovy broučky jsem nesnášel už jako dítě a na tom se nic nemění. a pohádky jsem miloval a k některým se vracím dodnes - to, že k nim patří trochu toho napětí a děsu, je známá věc. proto mi v posledních desetiletích dost lezou krkem pseudopohádky českých autorů, kteří jednak udržujou totalitní přístup "trautenberk" a i jinak často mají pomíchaný co je správný a co ne - což českým dětičkám, který už beztak strádají, pokud jde o výchovu a správné vzory - zamotá hlavinky ještě hůř, než už je mají.
Text příspěvku byl upraven 22.06.16 v 13:57
Taková Sněhová královna ve mně vzbuzuje dodnes nevolnost, ostatní od Andersena si raději ani nepamatuji...a k současným českým pohádkám nemám co říci, neb je nečtu a nesleduji. Jenom mě vždy překvapí, jak hrdě čeští dospělí hlásí do světa, že jsou milovníci pohádek (asi proto je ve všech TV máme taky prakticky na denním, nebo spíše večerním pořádku) - není takový národ poněkud dětinský?
jak říkám, na televizní pohádky mám pifku, takže je od jistý doby moc nesleduju. ten národ není jen dětinský. nechal se zblbnout a ve své zblblosti setrvává. a v pohádkách si nechává vyprávět o tom, že každej, kdo je bohatej, je hajzl, zatímco honza flákač se hodí na krále. těch nevolností z opravdických pohádek by ses měla zbavit. to je taky dětinské.
Třeba taková Babička B. Němcové. Na základní škole jsme ji museli číst a vůbec se to nedalo... V dětském věku snad ani není možné jí úplně pochopit, což asi mnohé odradilo od toho, přečíst si ji znovu. Po letech jsem jí vnímala úplně jinak a moc se mi líbila.
Poutníci od Kathleen Winsor. Když jsem ji četla poprvé v osmnácti, vůbec mne nebavila. Když jsem ji četla mnohem později tak mne strašně nadchla.
Pak třeba Čapek a další "povinná četba". Spíš je hodně takových, které by mne v dětství a mládí vůbec nebavilo číst a teprve teď jim přicházím na chuť. A co mne dřív bavilo, už mi přijde moc jednoduché a naivní (i když netvrdím, že špatné).
Moje první setkání s Pratchettem bylo prostřednictvím Soudných sester - knihu mi půjčili bez jakéhokoliv komentáře, přelétla jsem tu první půlstránku a neuchvátil, tak jsem ji zase vrátila. Před tím jsem o něm v životě neslyšela. O pár let později jsem se začala přátelit s klukem který byl do něj blázen a tak jsem si rovnou koupila Muže ve zbrani. A už jsem se vezla...
Změnit názor na knihu? Spíš knihu pochopit. To se obvykle stává až ve starším věku. Až člověk prožije na vlastní kůži to o čem se v knize píše. A nejedná se jen o pochopení knih. I zde je vidět jak se mladší a starší generace nechápou. To se ovšem časem mění. Kuře obvykle radí slepici. Což mladé trochu rozčiluje, když jim to starší člověk řekne. Maji přece patent na moderní rozum. Ve škole jim to přece říkali jinak. To přejde. Teď jsem na konkretní příklad narazil u čerstvého maturanta. Bez EU se prý nedá žít. A prý je EU pro lidi, tím myslel ty obyčejné chudáky. Tak si chlapče počkej až dostaneš rozum až poznáš že EU je proto aby fabrikanti, bankéři atp. měli zajištěné kšefty o které by ve válce mohli přijít.
Arthur William Upfield - australská, 1888 - 1964
Pravděpodobně šlo tehdy o knihu Třikrát Napoleon Bonaparte -
Tři detektivní příběhy z exotického prostředí australského vnitrozemí: Vdovy z Broome Zlověstné kameny Bony kupuje ženu
Tehdy mne zřejmě hodně odrazovalo jméno detektiva, australského míšence, Napoleona Bonaparteho. Později jsem pochopil jak k tomu jménu přišel. Dnes jsou pro mne knihy tohoto autora samou špičkou detektivního žánru, a patří mezi mé nejoblíbenější!
Vložit příspěvek