Příběhy, které mě přivedly do světa knihomolů

06. června v 21:38, autor: Kniga47, přečteno 268x

Příběhy, které mě přivedly do světa knihomolů
Před pár dny jsem narazila na jeden článek, bohužel zde na něj nesmím dát odkaz, ale má stejný název, tak si ho můžete - a to doporučuji - najít! A protože se mi velmi líbil rozhodla jsem se napsat svoji verzi! Tady ji máte!

Kdy poprvé jste nedokázali přestat číst? TOP 5 knížek mého dětství



Včera jsem se v práci hodně usmívala, dost netypické pro mne, duchem jsem byla nepřítomná. Ponořená ve svém nitru, ve vzpomínkách na dětství a pátrala jsem pro knihách, které mě přivedly k čtenářské vášni. Které to byli? Zcela určitě Slabikář :D. Proces čtení se mi zalíbil ihned a já hltala knížku za knížkou, určit ty, které mě nadchly nejvíc, není tak úplně jednoduché. Nakonec jsem tedy dala tento seznam do kupy! První na seznamu je kniha, u níž ten efekt „nelze přestat číst“ byl největší ze všech knih, které jsem do těch cca deseti let četla.

1) Vinnetou - Karl May

Skončil můj druhý školní rok (1987/1988) a já zamířila na prázdniny do V. k babičce, dědovi, strejdovi a tetě Lence. Sestřenky jsem ještě tak moc nebrala za lidské bytosti. Teréz byly dva, Alče pár měsíců. A asi proto, že teta měla plno práce kolem těch dvou, tak mě chtěla nějak zabavit, abych nezlobila. Což nebylo zas těžké, stačilo mi sehnat něco na čtení a bylo to! Takže jsme zamířily do místní lidové knihovny. Chodila jsem kolem těch pár knihovniček a snažila se přijít na to, co by se mi mohlo líbit. Vybírala jsem pochopitelně podle názvu a obrázků na obálce. Sjela jsem očima až k poličce s velkým písmenem M! A tam, hned na kraji, jsem spatřila knihu knih! „Vinnetou“!
Ta radost, která mnou projela je nepopsatelná. Nejlepší na ní je to, že ji cítím i po letech, stačí mi si v duchu vybavit tu scénu a už to v mně zas křičí „O tom je knížka? O tom je knížka!“
Vinnetoua a Old Shatterhanda jsem znala už rok, díky starší kamarádce, jež umluvila moje rodiče, aby mne pustili do kina na „Poklad na Stříbrném jezeře“, zjištění, že si o nich mohu i číst, mne neskutečně nadchlo.
Celé prázdniny jsem tedy četla Vinnetoua I. a II., dokolečka dokola. Nemohla jsem přestat. Sotva jsem se dostala na poslední stránku druhého dílu, hned jsem chytla do ruky díl první. Z jízdního kola se stal Hátátitlá (toto jméno se mi líbilo víc než Ilči), vzduchovka po tátovi byla rázem stříbrnou puškou, byť neměla v pažbě jediného stříbrného hřebu.
Posedlost touto knihou, tímto autorem mne nakonec neopustila nikdy. Provází mne celým životem a myslím, že to tak bude i nadále.

2) Neználek ve Slunečním městě – Neználek na Měsíci

Vybavuji si, jak ležím v obýváku na gauči, jsem nemocná a mamka mi předčítá modrého Neználka, sama jsem tehdy ještě číst neuměla, bylo mi zhruba pět let. Příhody malíčků a malenek se mi vcelku líbili, ale nijak zvláště mne nenadchli. Prostě hezká knížka, nic víc. Takových bylo hodně.
O něco později, už jako čtenářka, jsem narazila na žlutého Neználka (nevím, zda to byla knížka poděděná, zda nám ji donesl Jéžišek, zkrátka byla na poličce v dětském pokoji). V očekávání veselých příhod jsem začala číst, po pár stránkách mi bylo jasné, že je daleko lepší než ta modrá kniha. Kouzelná hůlka, auto, co jezdí bez řízení, otočné domy, samovysávací vysavače! Dnes si říkám, že to byla první sci-fi&fantasy kniha co jsem četla! Dokonalé ilustrace. Ta kniha neměla chybu! Opětně jsem se k ní nesčetněkrát vracela. Toužila jsem se do Slunečního města také dostat. Asi jako každý, kdo tu knihu četl. Pro dnešní děti asi nebude tolik sci-fi, vždyť tolik je toho už samozřejmostí (třeba ty vysavače), ale příběh je podle mých vzpomínek tak hezký, že si snad najde své čtenáře i dnes.
O něco později jsem u tety a bratránků v T. našla v knihovně červeného Neználka! Zatímco se drobotina mlátila polštáři já seděla vedle postele a četla a četla a četla. Dobrodružství na Měsíci bylo ještě dokonalejší jak Sluneční město. Bylo napínavější, vždyť Neználek se dostal i do vězení! Vím, že dnes mnozí Neználka na Měsíci označují za komunistickou propagandu. Na mém dětském nadšení to, ale nic nemění. Žlutá a červená kniha od autora budou navždy patřit k mým nejoblíbenějším knihám z dětství.

3) Boj o ostrov – Arthur Ransome

Bylo to někdy před Vánocemi v roce 88.
Jednoho krásného zimního dne jsme zjistila, že prostě nemám co číst! Postěžovala jsem si mamce a ta mi donesla malou oranžovou knihu. S varováním, že jak ji dočtu, tak ji mám okamžitě donést nazpět. Aby se neztratila, nepoškodila atd., protože to byla její oblíbená kniha, když byla malá. Knížku jsem si vzala i přes mírné pochybnosti, už jsem tak trošku chápala, že mám zcela jiný vkus než mamka. Ale nic jiného na čtení jsem neměla, tudíž jsem té malé oranžové knížce dala šanci.
Dočetla jsem! Zaklapla knížku a konečně jsem začala vnímat okolí, klečela jsem na židli u svého psacího stolu, měla jsem rozsvícenou stolní lampičku, za okny černočerná tma. Když jsem začínala číst, bylo ještě světlo, nějak jsem si nevybavovala, že bych rožnula, ale měla jsem na stole i talíř od večeře, takže mi toho nějak vypadlo víc. Mno, ta kniha byla úžasná! Nicméně jsme ji dočetla, takže bylo potřeba splnit slib a vrátit ji mamce. Měla jsem i žízeň, a tak jsem podezřele tichým bytem došla do kuchyně, kde se jako v jediné místnosti krom mého pokoje svítilo.
Mamka byla v plné práci, vánoční cukroví se samo nenapeče, že.
„Ty ještě nespíš?“ podivila se. Mrkla jsem na hodiny, půl jedné! Téda! Takhle dlouho jsem ještě nikdy nevydržela, ani na Silvestra! Poprosila jsem o šťávu, že mám žízeň a že tedy tady je ta knížka. Mamka docela zklamaně „To tě nebaví? To je škoda.“
„Baví, ale už jsem ji přečetla.“
Mamka na mě trošku nevěřícně koukala, zkusmo mi položila pár otázek. I když jsem jí všechny zodpověděla správně, stále nechápala, jak je možné, že už mám dočteno. A pak mě poslala do postele. Spalo se mi výborně, jak by také ne, když mi od toho dne začaly dělat společnost Vlaštovky a Amazonky!

4) Pouští a pralesem – Henryk Sienkiewicz

Léto 1989 bylo výjimečné tím, že jsme po strašně dlouhé době jeli na dovolenou. Dokonce na dvě! Do Východního Německa na Rujánu a do Beskyd! Mě tedy Beskydy nadchly daleko víc. Možná i díky další knize, co mi půjčila mamka.
Pokud jsem zrovna kolem chatky nelíčila pasti na medvědy grizzly (aneb měla jsem čerstvě dočteného Syna lovce medvědů) či nesváděla boj s mamkou při jejím pokusu naučit mě kreslit šmoulíky, ležela jsem na palandě (aby mne neotravovali bráškové) a držela pěsti Nele a Stašovi při jejich putování Afrikou! Byla to kniha plná dobrodružství jako v mayovkách, ale zároveň jejími hrdiny byly dvě děti! To mě v mých devíti letech naplňovalo naprostým úžasem. Měla jsem moc ráda už zmiňované Vlaštovky a Amazonky, už jsem se seznámila i s Hochy od Bobří řeky, ale to byla jiná dobrodružství, sice taky úžasná, ovšem tohle byl prostě zcela jiný level (a toto slovo jsem skutečně znala, aneb taťka byl nadšený atarista). Protože předpokládám, že tato kniha není dnes tolik známá, tak stručně zmíním obsah: Nela je osmiletá Angličanka, Staš čtrnáctiletý Polák. Jejich otcové jsou inženýři podílející se na vybudování Suezského přístavu. Děti jsou uneseny kvůli výkupnému. Podaří se jim ze zajetí utéct a putují přes pralesy dál a dál, až jsou konečně naleznuty a zachráněny.
Stejně jako u všech oblíbených knih, jsem i tuto mohla číst stále dokola. A v mojí mysli se utvářel první crossover… V mých dětských snech totiž Nelu a Staše nakonec zachrání úžasný Kara ben Nemsí (byť knížka s názvem Mahdí byla první mayovkou, kterou jsem na poprvé nedočetla) alias Old Shatterhand!


5) Lovci Mamutů – Eduard Štorch

První čtyři knihy mi na mysl naskočily okamžitě, nad pátou jsem musela už opravdu hodně přemýšlet. Adeptů bylo opravdu hodně, tolik, že mám i rozepsaný článek, který se bude věnovat mým nejoblíbenějším knihám z dětství, které mají jako hlavní hrdinku holku. Nakonec to vyhrála kniha, u které mě za to, že jsem nedokázala přestat číst, čekal trest!
V pololetí šk.r. 89/90 jsme se přestěhovali. Z dědiny zpět do města. Namísto úžasné učitelky, kterou jsem měla v O. jsem se dočkala v B. pěkné megery. Nebudu to rozebírat, bylo by to na dlouho, zkrátka jsem si s ní nepadla do noty. Jedním z důvodů bylo i čtení! Nějak si nevybavuji, co jsme četli v O., vzpomínám si třeba na Bobše, ale toho jsme četli už ve druhé třídě. Ostatně tam jsem měla od první třídy statut výborného čtenáře, takže při čtení jsem buď nebyla volaná vůbec, nebo hned na začátku, takže jsem už odvykla tomu, že musím udržet pozornost a poslouchat děti, které četly hůře.
No do Brna jsem přišla s čistým štítem, který jsem si však zamazala během prvního týdne :-D. Zde se četli Lovci mamutů. Knížku jsem měla už dávno přečtenou, aspoň rok či dva. Každopádně se mi hodně líbila, byla jsem tedy ráda, že si ji přečtu znova. Navíc doma jsme ji neměli, takže mi ji mamka musela koupit, protože ty z knihovny už byly rozpůjčované. Radost mě brzo přešla.
Po cca půlhodině poslouchání slabikování (měla jsem tehdy dojem, že všichni v O. četli v už ve druhé třídě výrazně lépe než tihle mí noví spolužáci) jsem se neudržela, děj příběhu byl tak napínavý a o pár minut později jsem byla o stránku, dvě, tři dál, než byl zrovna předčítající čtenář. A co čert nechtěl, byla jsem vyvolaná. Samozřejmě, že jsem nevěděla, odkud mám začít číst, učitelka se do mne pustila. Pokusila jsem se bránit, že jsem už knihu přečetla celou, to jsem si naběhla. Byla jsem za to pokáraná! A dostala jsem pětku. Absolutně jsem nechápala, co je špatného na tom, že čtu dopředu a jak jsem jako měla před víc jak rokem o prázdninách u babičky tušit, že tu knihu budeme číst ve škole? Nechápu to dodnes a jsem ráda, že jsem tuhle „učitelku“ vyfasovala jen na půl roku. I to stačilo, abych ztratila veškerý zájem o školu. Znechutila mi i ty Lovce mamutů! Četbu jako takovou naštěstí ne.

Láska ke knihám už byla v mé maličkosti zakořeněná důkladně! Bodejť by ne! Díky tak úžasným knihám, jaké jsem vám dnes představila. A to je opravdu jen vrcholek ledovce! Těch knih, které mne jako dítě nadchly, těch knih, které jsem nemohla prostě přestat číst, bylo opravdu velké množství.

A jaké knihy přivedly vás do světa knihomolů?

Komentáře (17)

Lina_S
předevčírem

Moje babička byla učitelka a naučila mě číst ve věku, který si ani nepamatuju, matně si vzpomínám jen na stařičký poválečný slabikář, ale pak už vím jen, že už ve školce jsem četla plynně. Napadá mě taková úsměvná historka, muselo mi být asi pět let, kdy jsme si ve školce s kamarádkami i učitelkami hrály na jesličky. Měly jsme panenky-miminka v postýlkách a staraly se o ně. A pak šla miminka spát a jedná z nás jim měla číst pohádku. Ostatní holky vždycky seděly s rozevřenou knížkou na klíně, ale pohádku si vymýšlely, protože neuměly číst. Pak jedna podala knížku mně. Dodnes si vzpomínám na její šokovaný výraz, když si uvědomila, že já číst umím: "Ty jo, ty můžeš dokonce číst to, co tam opravdu je!" :-)
Na svou první knihu si asi nevzpomenu, mohla to být Mirka s Jirkou a cihlový kluk z edice První čtení, tu jsem milovala a četla mockrát. Ve druhé nebo třetí třídě jsme četly Děti z Bullerbynu. Ty se mi tak moc líbily, že jsem podobně jako autorka článku četla doma napřed. Ale mojí nejoblíbenější dětskou četbou byla určitě série o paní Láryfáry od Betty MacDonaldové.
Na střední mě knížky trochu přestaly bavit, možná proto, že nás nutili "plnit seznamy k maturitě". Je trochu paradoxní, že snad nejvíc jsem přečetla právě o prázdninách mezi střední a vysokou, skoro celý zbytek povinné četby, na kterou jsem před maturitou ani nesáhla, a našla jsem mezi ní spoustu opravdu dobrých knížek. Od té doby jsem četla tak příležitostně, měla jsem a pořád mám i koníčky, kterým se věnuju radší než čtení. Do stádia skutečného hltání knížek jedním dechem jsem se dostala vlastně až letos díky Čtenářské výzvě.
Děkuji za krásný článek.

misan69
19. června

No a já si jako první knížky, které jsem četla sama od sebe a nebyla to zrovna dětská literatura pamatuji dobrodružné romány Zlaté údolí, Lovci vlků a Tajemná jeskyně. Byla to série. A potom jsem zahájila útok na tátovu knihovnu. Ještě si vybavuji, že mě docela dostal Vladimír Neff s trilogií Královny nemají nohy, Prsten Borgiů a Krásná čarodějka. A od té doby čtu a čtu a čtu...

pomero
19. června

Moje první přečtená kniha byl Slabikář Ferdy Mravence, současně s nimi jsem louskala Čtyřlístky. Pak se přidali i ostatní Ferdové a všechny knihy od Ondřeje Sekory, Nesvadbovo Kuře Cupity a spousta jiných pohádek. To mi bylo šest. Na chalupě jsme neměli telku, a tak jsem si příběhy musela číst. V deseti jsem louskala K. Maye, jak z Ameriky, tak z "Kurdistánu", k tomu se přidala L.A. Čarská a její romány z Ruska, H. Sinkiewicz, D. Defoe. A. Jirásek a jeho Psohlavci. V pubertě je dohnala literatura fantastická, T. Prattchet, John Morresy, R. Asprin, Douglas Adams, z české M. Žamboch, Kulhánek, Neff. Chvíli jsme plula ve světě Sapkowského a díky němu se seznámila se svým prvním vážným klukem. Dlouho jsem zastávala filozofii, řekni mi co čteš a já ti řeknu, jestli se budeme kamarádit...

Dneska učím číst svýho syna. Není to zdaleka tak jednoduchý, protože díky internetu je pozornost dnešních dětí pořád něčím zaměstnaná. Snadná dostupnost všeho má za následek, že čtení, jakožto nejnáročnější způsob jak přijít k příběhu, se u dětí netěší zrovna oblibě. Když už se ale někonec začte, tak přijde se slovy: Čtení je nejlepší, protože člověk je uvnitř a má to nadlouho... A je nakonec rád.

Troy
16. června

Nerada jsem četla. Rodiče mě nutili. Táta nahrával mé čtení na magnetofon a pak mi pouštěl to koktání... Nechuť ve mně zlomil právě knihou Pouští a pralesem... Teď ji čtu opět se synem a také doufám, že se jeho odpor ke čtení konečně podaří obrátit. S dyslexií to má ale podstatně těžší.

verulik196
13. června

Já jsem nikdy moc nečetla, pak jsem ale od kamarádky dostala Harryho Pottera a od té doby se mě čtení drží.

Richisa
13. června

Jak jsem si to tady pročítala, tak jsem dostala chuť připojit i svůj příběh, protože mi přijde, že je celkem netradiční. Já jsem totiž na 1. stupni ZŠ čtení úplně nenáviděla. Vůbec mi nešlo, byla jsem jeden z těch věčných koktalů. Všichni ve třídě už pěkně četli a já ještě v 5. třídě neuměla přečíst dlouhá slova jinak než po slabikách.
Máma mě samozřejmě nutila číst každý den nahlas nejmíň 30 minut, a tak jsem protrpěla spoustu krásných dětských knih, včetně Nepilovy Polní žínky Evelínky, dětí z Bulerbinu, Pipi, Loty z rošťácké uličky a ještě spousty dalších, na které si dnes ani nevzpomenu. Ty příběhy se mi líbily, ale kdybych nemusela číst...
Úplně mě minuly Mayovky a Verneovky - ty byly moc tlusté a zcela mě odrazovaly, Foglara jsem četla jen trochu a to tenčí... No a pak se to nějak zlomilo, dostala se mi do ruky Magda od paní Šmahelové, a pak knížky od S. Rudolfa. Na těch jsem se poprvé zamilovala do knih.
Pak už jsem prokládala L. Lanczovou V. Hugem a W. Scottem.
Přes romantické autory jsem se dostala ke klasické literatuře a postupně se ze mě stal klasický knihomol... Na střední a na výšce jsem bez knihy nedala ani ránu...

Pavelpi
12. června

První knihu si vybavuju velmi přesně.Bylo mi 6 let,měl jsem žloutenku,ležel jsem doma sám (naši byli v práci a brácha ve škole).Televize ještě pořádně nevysílala a tak jsem si začal číst ( to už jsem uměl) a při mém bloumání po bytě jsem narazil na velkou krabici v ložnici rodičů a tam byly schovány poklady (knihy po tátovi).Kompletní vydání Vinetoua s obrázky Buriána.Hoši od Bobří řeky,Lovci mamutů, Tři mušketýři a další.Pustil jsem se do nich a četl.Jen mě mrzelo,že rodiče přišli z práce a musel jsem hlídat čas,aby mě nechytli.Od té doby neustále čtu a sbírám knihy.Mám radost,že moje vnučka bude taky knihomol a tak jí pomalu připravuju.Televize jí moc nezajímá,ale když může,leží v knihách.Už se těším,až v září půjde do školy a naučí se pořádně číst a pak to pro nás oba začne.Vypadá to,že v jejím případě se budou dějiny opakovat...

lenka_b
12. června

Přesně si také nevybavuji, co bylo první - nejspíš jsem začínala básničkami (Čarek, Hrubín) - už ve školce jsem byla brána jako nadaný recitátor, básničky jsem se ale musela učit tak, že mi je mamka předčítala. Chtěla jsem si je umět přečíst sama, ale rodiče o tom, že by mě naučili číst před školou, nechtěli ani slyšet - hrozně jsem se proto těšila do 1. třídy - konečně budu umět číst! :D
Mezi těmi prvními byl určitě Ferdův slabikář od Ondřeje Sekory a Dášenka od Karla Čapka.
Nadšeně jsem začala číst vše, co jsme měli v pokojíčku - díky knihovničce o pět let staršího bratra jsem velmi rychle přešla na dobrodružnou literaturu, hned se mi vybaví knihy o Vinnetouovi a Old Shatterhendovi a Děti kapitána Granta od J. Verna. Mezi top knihy dětství bych určitě zařadila dvě, ke kterým se vracím znovu a znovu - A. Ransome: Trosečníci z Vlaštovky (nezůstalo a nezůstává samozřejmě jen u nich) a R. Adams: Daleká cesta za domovem.

Marika Vanova
12. června

Přijde mi, že ty úplně začátky čtení si nevybavuji, jen Václav Čtvrtek O víle Amálce a žabce Márince,tu jsem si kupovala ve škole a strávila s ní prázdniny ,četla jsem také Pouští a pralesem, Štorcha, Mirko Pašek - to bylo hodně oblíbené Muž pro Oklahomu, Děvče pro Oklahomu atd. ,série o Anejet, no a pak Stanislav Rudolf ...
Povinnou četbu jsem moc ráda neměla už proto, že byla povinná a já si chtěla číst moje vybrané. Zamilovala jsem se do knihovny, což mi zůstalo a jako malá jsem pak šla domů a četla po cestě a než jsem došla, trochu nebezpečně přes křižovatky, měla jsem půlku přečtenou. Hmm ...to bylo hezký, dětství bych si dala ještě jednou.

Gerty
09. června

Kniga47 - mně právě v posledních letech víc pohltilo psaní, proto nečtu. Dává mi to tak nějak víc, když si můžu tvořit vlastní příběhy, než když "jen" čtu ty už vymyšlené. Ale nějaké FF bych i v plánu měl, tak možná dojde i na tohle :-)
K Ransomovi - jasně - Trosečníci z Vlaštovky byli ultra, a pak mě ještě moc chytla Holubí pošta. Na Ransomových knihách se mi moc líbí, jak skvělá dobrodružství dokázal Ransome sepsat, aniž by se uchýlil ke špetce násilí, tohle dokáže málokdo. Někde jsem jednou četl, že ty příběhy jsou odraz jeho vlastního dětství, a je to na nich vidět, že je napsal s opravdovým nadšením.
K Foglarovi - ta vydání se dají sehnat na aukru za pár šupů - jeden čas jsem si myslel, kdovíco nemám doma ceného, a pak jsem narazil na Záhadu za celých deset korun českých - a nikdo to nechtěl...

Marthas
08. června

To Kniga47: Taky jsem chodila na knihovnickou.-)

Kniga47
08. června

Gerty a nechces ho ted po letech napsat? kvalitni FF je malo, zejmena co se tyce mayovek. A to co je je v podstate Shattertou (coz mi nevadi, sama ho zkousim psat), ale nejaka FF s trosku jinm zamerenim by byla uzasna!
Tak originaly Zahady a Stinadel tezce zavidim!
Boj o ostrov je imho nejlepe napsana Ransomovka, pak me jeste hodne brali Trosecnici z Vlastovky, zbytek jsme precetla, jako nebyli to spatne knihy, ale proste nebylo to takove jak ten Boj o ostrov!
Treba zas prijde obdobi, kdy budes cist vic, ja taky mela obdobi kdy jsem skoro necetla, ono se to strida, ne vzdy ma clvoek cas a chut.


Bamba tak ani ten nas nebyl zadny vykvet, me hlavne hodne nudil :)

RemiBlack To je super! Muj tata skoro vubec necte :D Cteni u nas podporovala jen mamka :)

Naiasdiky, jo presne on to je, budu si to pamatovat pro priste!

Marthas ja mela na prvni dve tridy uzasnou ucitelku, a as nejlepsi co jsem kdy mela. Ve treti a do pololeti ctvrte jsme meli taky docela prima ucitelku. Ve tride diky temhle ucitelkam docela dobrej kolektiv... oak jsme zmenila skolu a zalo peklo... I tu sikanu znam... Jen povinna cetba me na zakladce bavila. Na stredni me to preslo, protoze jsme ji meli strasne moc (inu knihovnicka skola) a jakmile je neco prikazem tak se proti tomu ma malickost bouri a podvedomne dela vse proto, aby prikaz nebyl splnen. Takze na stredni sjem jeste porad hodne cetla, ale rozhodne ne to co jsme meli cist :)

Diky vsem az komenty, potesily!

Gerty
07. června

:-) Ten crossover s Nelou, Stašem a Karou ben Nemsím mě taky napadl - mayovka "V Súdánu" se odehrává na stejném místě a ve stejné době jako "Pouští a pralesem". Dokonce jsem jeden čas uvažoval, že napíšu alespoň fan-fiction povídku o jejich setkání.
Jinak z těch pěti jmenovaných knih mě zcela pohltily dvě - právě Pouští a pralesem a pak Boj o ostrov. Ten byl snad úplně poslední z ransomovek, co se mi podařilo sehnat - i když jím série začíná - a čtenářský zážitek to byl dokonalý. Tyhle dvě knihy rozhodně patří mezi to, co jsem četl nejraději.
Úplně na začátek bych dal ale Heidi - děvčátko z hor - to byla snad úplně první knížka, co jsem přečetl, když jsem skončil se Slabikářem. Pak Plevův Robinson a Vernův Tajuplný ostrov - tyhle dvě knihy jsem přečetl snad stokrát. Ale třeba i Honzíkovu cestu nebo Poplach v kovářské uličce - a pak Záhadu hlavolamu a Stínadla se bouří - mám krásné staré originály přímo z časopisů Vpřed nebo Mladý hlasatel - v tuhle chvíli nevím, ve kterém z nich to vyšlo. Další kniha, kterou jsem míval v ruce v jednom kuse - Pohádky zimního večera od Elišky Krásnohorské - nádherné staré vydání se skvělými ilustracemi. Z mayovek Lovce lidí a pak skoro celou arabskou řadu - Vinetoua tedy ne - a ani Štorcha - od toho jsem dal jen Bronzový poklad a tím jsem s ním navždy skončil.
Ale v dobách dětství jsem přečetl třeba i Clostermannův Velký cirkus nebo Hubáčkovo Moře v plamenech. A plno knížek o letectví, o sopkách, o přírodě - uvedu alespoň Od agamy po žraloka.
Jo - kde ty časy jsou - dnes v podstatě nečtu vůbec...

bamba
07. června

určite to v mojom prípade nebol šlabikár. Ten môj obsahoval strhané rysy matiek a učiteliek v podaní Hložníka a bol skôr odstrašujúcim, než pristrašujúcim. A je zázrak, že moja generácia aj napriek tomuto šlabikáru číta a sem tam aj píše.

RemiBlack
07. června

"Už je ti jedenáct, čas na Vinnetoua," řekl táta a donesl ze sklepa krabici. A takhle to začalo u mě. :)

Naias
07. června

Odkaz síce nemôžeš dať do blogu, ale môžeš pridať k blogu svoj komentár a tam odkaz vložiť. Predpokladám, že to je tento: http://www.ctenipodlavici.cz/top-5-pribehy-ktere-me-privedly-do-sveta-knihomolu/

Marthas
06. června

Tenhle Žáčkův počin http://www.databazeknih.cz/knihy/slabikar-27275 , hlavně jeho druhý díl, který tu asi ani není. Hrozně mě tenkrát naštvalo, že i když jsme si ho ve škole zaplatili, tak jsme ho po přečtení museli vrátit.-/
Já Baryk http://www.databazeknih.cz/knihy/ja-baryk-19906 , taky jsme četli ve škole.
Já si pak později půjčila i Elišku a tátu Krále http://www.databazeknih.cz/knihy/eliska-a-tata-kral-7831 úplně sama. Moje první kniha, kterou jem si vybrala sama. Jo a Astrid Lindgrenovou a My z ostrova Saltkrakan http://www.databazeknih.cz/knihy/my-z-ostrova-saltkrakan-21451 , tu mi objevila mamka. A učitelce se kupodivu líbila, ale ve škole jsem ji bohužel nečetli.
Bohužel tam pozitivní četba, kterou by mi schválili ve škole končí.

U Plevova i Defoova Robinsona jsem trpěla, nesnášela jsem i Křemílka a Vochomůrku, protože mojí "milé učitelce" se nelíbilo, že mi ho rodiče nekoupili a že já ji nemám, měla jsem z toho průšvih, že jsem ji nedonesla, přitom rodiče neměli peníze a v knihovně na ni měli pořadník a čekalo ccca 60 lidí na pár výtisků. Bohužel já s touhle učitelkou trpěla 2 roky.-( Když jsem pak měla jinou učitelku nebyla o moc lepší, navíc rozdělili mě a mé dvě kámošky a já si jiné nedokázala najít.
A čekala mě šikana.
Nesnášela jsem i Mikeše, jednou jsem jím sejmula jednoho kluka, co mě otravoval.
A boha jeho, hrůza hrůz pro mne byli i Lovci Mamutů.

No, a tak nějak se stalo, že jsem sice byla knihomol ale odmítala jsem číst povinnou četbu, což mě provázelo i na střední.