Jako v sen jménem Jacobsen

12. března v 06:21, autor: HTO, přečteno 124x

Jako v sen jménem Jacobsen
Korálky pojaté jako spirála ze ztupených onomatopoicky pojmenovaných zbraní


Zelená je barva obálek Ottovy Světové knihovny. Nebo myslíte, že je šedá? Mně připadá zelená, už kvůli Humboldtovým cestopisům v ní vyšlým, protože v Humboldtově muzeu v Berlíně stojící kostra brachiosaura je nejvyšší smontovanou kostrou dinosaura na světě, k loňskému roku 13,26 metru – takto napsáno to vypadá, že pořád roste – kterou nalezl v tanzanském Tendaguru dr. Werner Janensch, jehož jméno zní žlutě, ale když ke žluté přidáte modrou – a nenechám si vymluvit, že Afrika je i modrá, máte zelenou. Zelená je barva obálky třetího svazku Ottovy světové knihovny (Q. E. D.), jímž je knížka sonetů Jaroslava Vrchlického Portréty básníkův. Nyní si ukážeme, jak souvisí vousy – které měli všichni tři autoři uvázlí v síti při tomto výlovu (nebo trawlu, chcete-li si připomenout u nás tak málo vydávaného B. S. Johnsona, skorojmenovce Sira Harryho Johnstona, který spravoval oblast západně od Tendaguru) s jinými – přísně literárními ovšemže – věcmi.

Uhranutí Vrchlického díly autorů dekadence, kteří byli cizí jeho sensibilitě (byť třeba uhranutí vskryté), zapříčinil fakt, že byl bytostným básníkem, jak mi napsal autor Medových kuželek (chvíli jsem si představoval, že jde o kuželky Maurizia Meda), když jsem si z Vrchlického vypsal „Každý myslí, že může´odkoukati´tajemství básnického tvoření, každý chce být poetou. Je dobře ukázati, že jsou ještě jiné cesty v umění, nedostupnější než obyčejné rýmování, že jsou individuality, jimž nejde o vytištěné jméno v časopise nebo o vydanou sbírku, že jsou duchové tvůrčí, kteří obětovali celý život několika básním, jen když postihli v nich něco nového, vyslovili něco neobvyklého. (1886, o „poesii úpadku“, rozuměj dekadenci). Kolik tvůrců říká o obětování života několika básním totéž: od Benna přes Halase až po... Co říká Sókratés o srovnání umělce-řemeslníka a umělce šílícího?

Začátek Vrchlického sonetu LVII. Jacobsen říká, že „ke dnu všeho se nejlíp poesií vnikne“. Na chvíli jsem viděl Jense Petera Jacobsena, který byl nejen básníkem, ale také znamenitým přírodovědcem, především botanikem, jak se prochází vodou okolo ostrůvků Anholt a Læsø a v kníru se mu zachycují chaluhy a řasy rostoucí z mořského dna, kde čerpá i inspiraci pro svá díla: český výbor Dva světy (SNKLU, 1963) je tak krásný! Déšť na začátku Mogense je jedním z nejúchvatnějších, který kdy pršel v mé knihovně: svlačce vylévají vodu na hlavu kopřivám, „tlustí, černí lesní slimáci se blaženě plazí po zemi a s uznáním se dívají k nebi“ – je v tom něha jak v Novalisově „...veverka, kočkodan, papoušek a hejl se všemožně snažili ho rozptýlit... Husa vyprávěla pohádky, potok do toho drnkal baladu...“ a v tom „černí lesní“ dotyk Kiplinga – mýtotvorce; není divu, že Jacobsen ovlivnil tolik lidí, mezi nimi i Lawrence, kterého si nechám na konec.

A Mogens a Thora, která se tak radovala z malého huňatého štěněte! Ten den, kdy jsem si koupil Portréty básníkův, koupil jsem si i Dva světy; a když jsem šel toho dne spát, za mým plyšovým jedenatřicetiletým Tygrem ležela kniha Mystérie Knuta Hamsuna (Odeon 1982). Otevřel jsem si ji schválně na této větě, abych usnul v tercíně synchronicity: „... a o něco později, když šel po náměstí, zaplatil deset korun za malé rezavé štěně, které vzápětí daroval hostinskému. Štěněti dal lidem pro smích jméno Jakobsen, navíc bez ohledu na to, že šlo o fenku.“ Ve starším Dyrynkově překladu (Hejda a Tuček, 2. vydání, 1920) stojí „Psík byl pokřtěn pro obveselení všech lidí ´Jakobsen´, přes to, že to byla čubka.“ Nemůžu se zbavit dojmu, že to Jakobsenovi (slečně) vůbec nevadilo.

Než všechny nitky svážu do mnohobarevného uzlíku: v Mystériích překládá Dyrynk „Napoleon III. ostatně neměl tak zelený vous“; v novějším překladu pak stojí „Napoleon třetí neměl totiž tak zelené fousy“. Mám rád toto rozlišování na vousy a fousy: u „toho dobytka Badingueta“, totiž císaře (originál dobytka, salaud, jsem si zcela nesprávně přeložil jako salát; hlávkový, zelený – ach, sny!), nedokážu posoudit, co je případnější, na to se známe málo; ale řeknu vám, že píše-li Ludvík Souček v Runě Rider „Houfy vážných, zčásti i fousatých vědců...“, je to tak na místě, že ti vědci jsou ještě vědečtější. – – Pokud chcete usnout žlutě, pořiďte si knihu o Lakhnaú (proč se v Sherlocku Holmesovi toto a další jména netranskribují česky?) se zeleným přebalem; nebo vyzkoušejte usnout u knihy o Zuluech – jejich asagaje se jmenují iklwa podle zvuku, jenž vydávají, když jsou nepříteli vytrženy z těla. Právě Zuluové císaři (zelenovousému?) zabili během anglo-zulské války syna Ludvíka.

A tak tři Jacobsenové, vousy a zelená barva tvoří jakýsi oblouk: oblouk do nového roku, v němž si nelze než přát, abychom podle duhy došli jako Lydie a Tom ze stejnojmenné knihy až k hrnci duchovního zlata, díky němuž si uvědomíme svá křídla a budeme létat v sérii brilantních, radostnoslzých lopinků.

Komentáře (3)

knihomol5555458
17. března

Zajímavé po pí počtení.

HTO
13. března

Díky! Dnes je v Indii právě svátek barev.

R.E.M.
12. března

Poeticky napsáno, podivuhodný rej barev...