Winston S. Churchill

britská, 1874 - 1965

Populární knihy

/ všech 25 knih

Nové komentáře u autorových knih

Věk revoluce Věk revoluce

Churchill byl velký vyprávěč. Nazývat Velkou Británii demokracií v XVIII. století je trochu legrační, i když to trochu ukazuje, co si pod tímhle pojmem sám Churchill představoval. Venkovští statkáři měli volební právo a z poměrně úzkého okruhu se pořád dokola vynořovali (a vraceli) lidé, kteří měli oprávnění vládnout. Až do XIX. století nebyla velká města vůbec zastoupena v onom až skoro mýtickém pilíři rané britské demokracie - parlamentu. Právě tento systém, který zůstal Británii až do XX. století nakonec vygeneroval i politiky formátu Halifaxe nebo Chamberleina, stejně jako řadu vojenských představitelů, kteří by působili směšně, kdyby důsledkem jejich neschopnosti nebyly zbytečné ztráty lidských životů. Jeho oslava prapředka Marlborougha i omlouvání jeho kariérismu a podrazů je úsměvná. Po zradě svého dobrodince Jakuba II. (ať si o něm myslíme, co chceme) záviselo jeho postavení u dvora a tím i v politice podle všeho na lesbickém vztahu jeho ženy Sarah s královnou. Jakmile královna umřela, byl konec. Vojevůdce byl ale skutečně skoro stejně kvalitní jako Wellington. To Churchill nezapomíná připomenout ani v dalším díle. Fascinující je období prvního ministerského předsedy Walpola. Už v tehdejší době a v Británii narazíme na vše, co nás rozhořčuje po roce 1989. Korupce, politikaření, zneužívání společenského i politického postavení, ale i podvodné spekulace a tunelování. Když se stal William Pitt starší pokladníkem armády, všechny šokovalo, že si „neodkláněl“ část peněz pro sebe, což ostatní pokládali za normální a naopak na něj se dívali jako na blázna, který okrádá sám sebe. Války s Francouzi jsou zejména v dnešních USA předmětem Churchillova obdivu, pouze nepostřehl, že právě počínání Británie a vztah k osadníkům vedl k odcizení mezi nimi a „mateřskou“ zemí a válce za nezávislost. Vznik USA je podán v intencích faktu, že Churchill měl matku Američanku a rozdělení Spojených Států a Británie pokládal za tragédii. Kdyby ovšem USA nebyly samostatné a nepřestaly by být výhradně anglosaské, asi by ve XX. století těžko zachraňovaly Evropu, nebo alespoň její části před nejrůznějšími totalitami. Stačí porovnat vývoj Brity ovládané Kanady a nezávislých Spojených Států. Revoluce a napoleonské války jsou podány vlastně tak, že tvoří samostatnou kapitolu, která se týká evropských a hlavně francouzských dějin. Potěšilo mě, že Churchill vidí francouzskou revoluci jako jednu obrovskou katastrofu a jejím vyústěním je teror a první moderní totalita v Napoleonově provedení. Je třeba konstatovat, a z Churchillovy knihy to jasně vyplývá, že Británie skutečně Evropu zachránila svým až buldočím odporem před Napoleonovou a tím pádem i francouzskou nadvládou, která by byla obdobná jako pozdější nacistická nebo ve východní Evropě sovětská dominance. Na druhou stranu, ani Churchill se neubrání skrytému obdivu vůči Napoleonovi, byť to lze vyčíst spíš mezi řádky. A nesedí mně (v tom ale sir Winston zdaleka není sám) nazývat války dobrodružstvím. Jsou situace, kdy vám nic jiného, než bojovat nezbývá. Ale nikdo by se v tom neměl vyžívat. Já za oním dobrodružstvím nevnímám barvité uniformy, masy rázně pochodujících lidí, divoce cválajících koní, vlající prapory, zvuk bubnů a hluk střelby. Já si spíš představuji tu nezměrnou míru utrpení, smrti a zmaru, zničených a poničených lidských osudů. Wellingtonovu velikost vnímám nejen z hlediska faktu, že na rozdíl od Napoleona nikdy nebyl poražen, ale především tím, že po vítězství u Waterloo prohlásil, že doufá, že to byla jeho poslední bitva. Chruchillovy dějin anglicky mluvících národů jsou nesporně čtivé, leccos se z nich dozvíme, ale je to spíš vyprávění až prozaického charakteru. Ne že by si vysloveně vymýšlel, ale spousta věcí ho nezajímala nebo mu byla lhostejná a leccos poněkud poupravil. Třeba tím, jak rychle přešel řadu nepříjemných nebo rozhodně ne pozitivních věcí a událostí. Pokud se někdo chce seznámit se skutečnými dějinami anglicky mluvících národů, doporučuji Paula Johnsona nebo Andre Mauroise. A špatné nejsou ani příslušné dějiny států a národů z edice Lidových novin.... celý text
jadran


Velké demokracie Velké demokracie

Americká občanská válka a realizace "údělu bílého (britského) muže", tedy vznik britského impéria tvoří hlavní osu vyprávění v tomto posledním dílu. Zatímco dějiny vlasti své matky podává poměrně nezáživně školním způsobem podle obecných šablon začátku XX. století, dějiny Británie jsou popsány mnohem "šťavnatěji". Skandály na královském dvoře až do nástupu královny Viktorie nám připomínají dnešek stejně jako politické hrátky, které rovněž známe dneska. Disraeli provádí sociální politiku jenom proto, aby se vymezil vůči liberálům a cílem toho všeho je - získat moc. Gladstone je konzervativními kruhy nenáviděný, protože nedokážou pochopit, že morálka a spravedlnost, kterou se ohání, pro něj nejsou jenom frázemi. Snad nejvíc se to projevuje ve vztahu k Irům, nešťasnému národu, který měl tu smůlu, že se už od středověku stal pro geografickou blízkost prvním objektem anglické a později (Ulster) i skotské expanze. Bohužel ani on nedokázal a asi ani nemohl zastavit koloniální šílení Britů, které ve skutečnosti vedlo k úpadku Velké Británie jako svého času nejvyspělejší (technologicky, průmyslově i finančně) země světa. Ostrovní zemi víc vzrušoval osud generála Gordona v Súdánu, Fašoda nebo búrské války než fakt, že ve srovnání s Amerikou a i třeba i Německem jim ujíždí vlak. Churchill se v případě dějin britské koloniální říše věnuje hlavně tzv. bílým oblastem (Kanada, Austrálie, Nový Zéland a samozřejmě Jižní Afrika), přičemž popis "dobra" britské nadvlády v Indii pokračuje už předchozího dílu. O ostatních koloniích tady není ani zmínka. Churchil se snaží být objektivní, ale je to taková ta objektivita, která má své hranice, dané jeho původem, vzděláním a příslušností k vyšší aristokracii. Zmínky o Marlboroughovi v souvislosti s občanskou válkou v USA jsou zábavné, stejně jako neobjektivní adorace jeho otce Randolpha Churchilla - politika, který tvrdil každou chvíli něco jiného čistě podle potřeb své politiské kariery. Na to nakonec i dojel. Dějiny anglicky mluvících národů je opravdu barvité vyprávění, které ovšem obraz dějin Velké Británie, USA a bílých kolonií podává velmi plochým způsobem. Zábavným, ale zaměřeným velice úzce...třeba o tom, že až pětina Britů neuměla ještě na konci XIX. století číst a psát (v našich "zaostalých" zemích díky tereziánsko-josefinským reformám byla ve stejné době prakticky nulová negramostnost) a že povinná školní docházka se v Británii prosadila až ve XX. století tady není ani zmínka.... celý text
jadran


Mé životní začátky Mé životní začátky

Velmi zajímavé čtení.
Kabuky



Mé životní začátky Mé životní začátky

Své životní začátky Winston popisuje pouze vyjímečně odlišně, než je tomu u jeho životopisců, ale zato mnohem barvitěji. Je otázka, jestli jeho militantní sklony "stvořil" onen nucený (protože třeba na Oxford nebo Cambridge neměl, problémy mu dělala už střední škola) pobyt na vojenské akademii, nebo byl takový odjakživa. Rozhodně byl ale v jádru akční hrdina a dobrodruh, nicméně tahle etapa jeho života a to, jak ji popisuje, je perfektní ukázkou, jak to chodilo ve Velké Británii a v kruzích odkud pocházel. Za každou cenu se zúčastňoval koloniálních střetnutí, ale pozoruhodný je i fakt, že už tehdy o nich začal nelichotivě a kriticky psát. To se týkalo především zkostnatělého vedení britské armády, což ho provázelo později celý život. A ještě později zřejmě i zjistil, že z oné pozice husarského poručíka to byla legrace oproti tomu, když musel "šéfovat" bandu neschopných, i když velmi sebevědomých britských generálů ve své nejskvělejší hodině. Jeho paměti z tohoto období kromě zajímavého popisu války v jižní Africe (o jeho úniku ze zajetí ani nemluvě) ukazují i zcela oproti Evropě odlišné vztahy v rodině, způsob vzdělávání a jsou vlastně ze stejné doby, jako Forsytové od Galsworthyho. I když hrdinové tohoto prozaického díla patří k jiné (lehce nižší - tedy vyšší střední) společenské vrstvě, přesto dohromady ukazují britskou realitu své doby U Churchilla je ten obraz stejně barvitý jako v románu, i když se jedná "jenom" o paměti. Nakonec, kdyby každý člověk dokázal zpracovat svůj život jako román, byla by světová literatura o řády bohatější o soustu pozoruhodných děl. Sir Winston to ale řadou svých knih dokázal i s minimální mírou fabulcí a nepřesností taky. Byl zářivou a fascinující osobností i přes všechny ty chyby a chybky, co měl. Nakonec, nikdo není dokonalý a o těch, kteří se doslova vyžívají poukazováním na chyby těch druhých to platí mnohonásobně. Ale i v kritice svých nepřátel nebo oponentů byl Churchill skutečný gentleman. Už od mládí, jak můžeme vidět i v této knize.... celý text
jadran


Zrození Británie Zrození Británie

Dějiny zrození Británíe z raného období jsem četla souběžně se čtením historických románů v Evropě od Jean Plaidy, kdy jsem si ověřila, případně doplnila své načtené informace z historie, která mě zajímá. Politik W. Churchill, jak napsal v úvodu, nechtěl konkurovat renomovaným historikům nebo, aby čtenáři považovali jeho knihy jako dogma.... celý text
stanislava9718