Terry Pratchett

britská, 1948 - 2015

• Autor
• Knihy
• Bazar
• Série
• Životopis
• Část díla
• Citáty
• Diskuze

Nová kniha

Zaslaná pošta / Buch! - Terry Pratchett

Již patnáctá dvojkniha z Úžasné Zeměplochy. Zalasná pošta Vlahoš von Rosret je podvodník a padělatel a muž, který stojí před životní volbou - buď se může dát po... detail knihy

Populární knihy

/ všech 102 knih

Nové komentáře u autorových knih

Sekáč (limitovaná sběratelská edice)

„Nevím, čím to je, ke knihám, které mám doopravdy rád, se mi strašně těžce píší komentáře. Tuhle knížku miluju. Miloval jsem ji už když jsem ji před lety četl poprvé a miluji ji stále. Pratchett patří k nejlepším autorům, s kterými jsem měl tu šanci přijít do styku. Čtu "klasickou" literaturu a mám ji upřímně rád, ale vybrat si, zda do konce života číst Dostojevského nebo Pratchetta, ke svému vlastnímu překvapením volím Pratchetta. Proč? Ona je to samozřejmě ohromná sranda. Ale to by patrně nestačilo. Co je důležitější, ono to je strašně hluboké. Vezmeme-li si většinu literárních kusů, jsou-li na nízké úrovni, prostě vypráví příběhy (hůř či lépe), hodnotná literatura přihazuje k příběhu něco navíc, téma, které člověka obohatí, takříkajíc „něco k zamyšlení“. Nu a pak je tu ještě jiný druh literatury. Ten nedává „něco“ k zamyšlení, tem tematizuje množství hlubokých otázek a skutečně čtenáře nenásilně vede z zamyšlení. Takový je Pratchett – jistě, nedělá to v skrytu umělecké formy kryptického charakteru, nenutí vás hloubat nad množinou interpretací, je svým způsobem přímočarý. Ale díky humoru a jisté vypravěčské jemnosti je tak hladký, je tak... přístupný, že dokáže sehrát významnější úlohu v životě člověka, než leckterý kryptický text. Tak se podívejme na Sekáče. To je takový balík témat, že je až nelehké je vyjmenovat. Nu tak hle, máme tu reflexi smrti, její podstaty, jejích druhů, jejích odlesků v míře, která se může rovnat příběhu knížete Myškina. Máme tu střídání generací, odosobnění práce, nahrazení klasického moderním – Hemingway by se mohl stydět. Jeho stařeček zápasící prutem s mořskou bestií není ničím oproti Smrťovi, který popravuje stéblo po stéblu. Máme zde obavu, strašlivou obavu, z industrializace, která se může poměřovat tísni Heideggera a mnohých dalších. Máme tu téma sebepoznání, pochopení vlastního já, vlastního těla, vlastí mysli a vlastní sociální role, dokonce poznání vlastního místa v ekosystému světa a dějin. To jsou tak těžká a tak hutná témata, že je lze stěží obsáhnout, skoro nemožné zdá se to u díla populárního, fantastického a na první pohled odlehčeného. Ale Pretchett zde nekončí. Je schopen řádkem, větičkou, rozkmitat struny ještě hlouběji položené, temné a nepřístupné. Struny "tyrana života", struny konce vesmírů, ve kterých Velký přivolavač, Smrt vesmírů, Začátek a konec času vzpomíná na dobu, kdy se to všechno stane znovu. Však to je ohromující, uznejte...“... celý text
— Set123

---

Mort

„Kde začít? Terry Pratchett je legenda. Nejen co do počtu knih, ale i autorovou oblibou. Kamkoliv jsem šla, neustále na mě vykukoval, ať už jsem byla v knihovně, u přítele nebo jen u kamarádu. Tak jsem si řekla, že se do něho pustím a uvidím, zda i já kouzlu pana Pratchetta propadnu. Navíc se mi hodil do letošní čtenářské výzvy - kniha, která má na obálce hodiny. Anotace zněla slibně, bohužel jsem zjistila, že jsem se pustila do 4 dílů až někdy v polovině knihy, kdy mě s ní načapal přítel. Do té doby mi kniha přišla naprosto nudná, nezáživná, plná "nesmyslů", kterým jsem nerozuměla (ty vysvětlivky pod čarou mě iritovaly, protože ani ty jsem nepobírala). Těžko říci, jestli to zapříčinilo tu neochotu ji vůbec dočíst, nebo mi prostě nesedl popis jednotlivých věcí. Stručně řečeno, na dlouhou, opravdu dlouhou dobu jsem knihu odložila. Když jsem se smířila s tím, že to nebyla nejšťastnější volba, jsem knihu nakonec dočetla. Pořád s pramalým nadšením, za to s nižším očekáváním. Možná proto knihu nehodnotím nijak zle. Vyprávění o Smrťovi - pánu nad časem, kterým lidem brzy vyprší - bylo opravdu jedinečné stejně jako "nesmrtelnost" v knihách od Shustermanna. Autor oplývá neskutečnou dávkou představivosti a fantazie. To mu nelze upřít. Oceňuji to. Ovšem tím moje sympatie ke knize končí. Kniha mi jednoduše nesedla. Nenaladila jsem se na vlnu pana Pratchetta, takže byť první půlka se mi nijak zábavná nezdála, druhá polovina už byla lepší. * SPOILER * Mimochodem, ten poslední okamžik knihy mi přišel strašně useknutý. Nejdřív boj, potom smrt a najednou se posuneme v čase o... no, nejspíš o hodně. Chyběl mi tam prostě ten plynulý přechod. * KONEC SPOILERU * Lituji, pane Pratchette, vaše díla neobohatí mou knihovnu, byť na partnerově straně vedete v první desítce.“... celý text
— *Pájuše*

---

Poslední kontinent

„Existují chvíle, které volají po bezmyšlenkovité, hrůzou naplněné panice, a pak existují jiné chvíle, kdy je potřeba uplatnit spíš vypočítavou, uvážlivou a promyšlenou paniku_ Největším expertem na paniku co znám a návštěvníci Zeměplochy mi jistě dají za pravdu, je Mrakoplaš, úspěšně neúspěšný mág, se kterým jsem se, po nějakém čase stráveném mezi Elániovou hlídkou, opět moc ráda potkala. Mrakoplaš ze všeho nejradši nedělá NIC, tak se cítí nejbezpečněji. Potíž je totiž v tom, že jakmile začne dělat NĚCO, vždycky se to pojí s nějakým problémem, který většinou vyústí _no, začne to výše zmíněnou panikou, a pak dost často nastává apokalypsa, různých rozměrů, zaleží na tom, jak rychle dokáže z dané situace prchnout. No a právě teď prchá, jako by mu za patami hořelo! Navíc k dané pozici míří taky loď s dalšími mágy, a to, jak jistě víte, nevěstí nikdy nic dobrého! Zvlášť, když se v tu samou chvíli většině přítomných myšlenky divoce rozeběhnou a zmateně narážejí do ošklivých hrbolů představivosti … a možná by si někdo měl taky všimnout obzoru_ Ohromná černá mračna, co se tu válí po obloze už celé roky si za tu dobu vytvořila svou osobnost s pořádnou dávkou nenávisti a taky napětí _ takže to, co přichází není obyčejná bouřka _ tohle je bitva, ve které obyčejné bouřky mezi sebou bojují o prostor_“a hluboko dole _ v oku bouře, vyčnívá obklopen deštěm tak hustým, že to potenciálně nebylo nic jiného než padající oceán, poslední světadíl“. Jak jsem řekla, když je poblíž Mrakoplaš, nikdy nejde jen tak o nějaký větřík, tady mají všichni co do činění s apokalypsou, zvlášť, když se v okolí vyskytuje neobyčejně vysoká hladina volné magie. Tenhle Zeměplošský svět totiž moc dobře ví, co se stane, když se do rukou mágů dostane příliš velké množství magické síly _ není tajemstvím, že kdysi bylo množné číslo od podstatného jména „mág“ slovo „válka“. „Myslím, že je načase upevnit poklopy.“, prohlásil děkan. „My žádné poklopy nemáme.“ „Tak alespoň … kvestora a knihovníka ukliďte na nějaké bezpečné místo.“ A pak už se události začaly řítit v rychlém sledu _ až se najednou vše zastavilo _ došlo jim totiž „dopředu“ _ zem tady prudce padala hluboko dolů _což na Zeměploše není vlastně nic neobvyklého, směrů, kam může něco padat tu je podstatně víc_ takže doporučuji sebrat všechnu odvahu a jako Mrakoplaš otevřít alespoň jedno oko – bude se vám líp sledovat cesta, vlastně by se mělo říct pád, ale záleží na tom, jak se to vezme, a pak taky líp uvidíte na řádky, ubíhají rychle, je to totiž, jako vždy, pořádná jízda :-). A abych nezapomněla na knihovníka, pořád je orangutan, který většinu svého života strávil v knihovně, jen na něj nějak teď víc působí ty neustálé magické vlivy, a tak chřipka, co ho zrovna trápí nějak napadla jeho morfologické pole a zrovna teď může být opravdu čímkoliv _ „Mágové smutně zírali na to, co vypadalo jako pohodlné křeslo, které někdo z neznámých důvodů potáhl ryšavou kožešinou. _ Nemůžeme pro něj něco udělat?“ _ „Možná by byl šťastnější, kdybychom na něj hodili pár polštářů.“ Takže, kromě toho, že budete řešit různé stupně apokalypsy, nezapomeňte ani na knihovníka, při hledání, pokud možno bezpečné, léčebné kůry, hlavně dávejte pozor, abyste nedopadli, jako Rozšafín Ctibum, jeden z „oněch nešťastných lidí, jejichž prokletím je víra, že kdyby se mu podařilo získat dostatek informací o vesmíru, dávaly by nějakým způsobem smysl“ _ jeho cílem je Teorie všeho, ale nejspíš by se spokojil i s Teorií něčeho a zoufale touží alespoň po Teorii čehokoliv :-). Tak zábavnou, uklidňující, vzrušující, nervy drásající, svým zvláštním způsobem poučnou cestu (mj. a na to nesmím zapomenout, jak zacházet s umělou inteligencí), která právě nadšeně vykřikuje: „Má roztomilá Baruško! Vem mě k sobě …“ – však tu odrhovačku jistě znáte .“... celý text
— alef

---

---

Mort

„Tak trochu jsem doufal, že Mort konečně prolomí moji neschopnost naladit se na Pratchettovu vlnu, ale bohužel se nestalo a zůstal stejně jako Čaroprávnost těsně pod čtvrtou hvězdou. Postavy byly zajímavé a příběh měl jistou dynamiku, nicméně pořád u mě převládá pocit, že se vsází až příliš na občasné vtipné hlody a samotná zápletka, světotvorba a celková uvěřitelnost příběhu zůstávají silně v pozadí. Stále mi vadí mnoho narážek na reálný svět a někdy i pocit humoru zbytečně tlačeného na sílu. Silná předvídatelnost a deus ex machina konec také nepřidávají. Je pravda, že téma smrti, osudu a nevyhnutelnosti je zpracované moc hezky a bylo spousta pasáží, které mě upřímně bavily, ale jako celek je to pro mě prostě málo. Jednoduše bych asi potřeboval větší zaměření i na nehumorné elementy knihy. Stále ve mně přetrvává pocit, že Pratchett je silně přeceňován.“... celý text
— Slezadav

---

Maškaráda

„Když se řekne opera, vybaví se mi Antonín Dvořák a Rusalka. Viděla jsem i 2 jiné opery, jedna z nich byla také od Dvořáka. Jinak mě opera míjí. Knihu Fantom opery jsem nikdy nečetla a muzikál ani film jsem neviděla, i když teď po druhém přečtení Maškarády jsem se podívala na trailery k filmu a myslím, že jsem o hodně přišla. Něco jako nevidět Van Helsinga a podobné filmové trháky ze začátku 3. tisíceletí. Na dílech s čarodějkami mi často v příběhu chybí něco, co by knize dodalo ještě nějaký extra dojem (tedy ještě něco navíc nad to, že je to geniální) a je tomu tak i v případě Maškarády. Při druhém čtení jsem se ale tentokrát rozpomínala na některá překvapivá odhalení (i přesto, že jsem si myslela, že si z Maškarády pamatuju jen to, že tam Ágnes Nulíčková zpívá v opeře), takže se nekonal žádný podiv. To mohlo (v kombinaci s tím, že samotný příběh Fantoma opery je mi znám jen velmi zběžně) vést k trochu horšímu celkovému dojmu. I když jde možná objektivně o zatím nejlépe vystavěný příběh o čarodějkách, kde už jsou jednotlivé postavy dobře vyprofilované a kniha obsahuje i řadu komických momentů, nemám z Maškarády ani poprvé ani podruhé takový fantazácký zážitek jako z jiných Pratchettových knih. A to i přesto, že tam je řada výborných scén, třeba Bábina hra se Smrtěm, krysí Smrť, Silver, šťastný konec pro jednoho tenora a tak vůbec všechno. „Jen pojď dál, Jarge Tkadleci,“ řekla Bábi Zlopočasná, „ať ti můžu dát něco na ty tvoje záda.“ Šok se ho pokusil zvednout do vzpřímené polohy a to jako by vyslalo do bělá rozžhavený pohrabáč, který se mu zabořil do zad někde ve výši opasku. Bábi Zlopočasná obrátila oči v sloup a povzdechla si. „Můžeš si sednout?“ zeptala se. „Ne, slečno. Ale můžu upadnout na židli.“ Bábi vytáhla z kapsy u zástěry malou černou lahvičku a divoce s ní zatřásla. Jarge otevřel doširoka oči. „To už pro mě máte připravený i lék?“ „Jistě,“ odpověděla Bábi po pravdě. Už dávno se smířila se skutečností, že lidé očekávají láhev něčeho výrazně barevného a ulepeného. Nebyl to samozřejmě lék, v čem spočíval ten trik, ale obrazně řečeno lžička, na které byl podán. „Tohle je tinktura vyrobená ze směsi výjimečně vzácných bylin a tak dále,“ řekla. „Navíc obsahuje sacharózu a aquu.“ „No tohle!“ zabručel Jarge, na nějž to udělalo patřičný dojem. „Tak a teď pořádný doušek.“ Poslechl. Tekutina měla slabou příchuť lékořice. „Další dávku si vezmeš těsně před spaním,“ pokračovala Bábi. „A pak třikrát obejdeš kaštan.“ „... třikrát obejdu kaštan...“ „A... a pod matraci si dáš širokou fošnu z borovice. Musí to být fošna ze stromu starého přesně dvacet let, nezapomeň!“ „... z dva-ce-ti-le-té-ho stromu...“ opakovalJarge. Cítil, že by se měl nějak projevit. „Takže ty suky, které mě trápí v zádech, přelezou do té fošny, že?“ To se Bábi zalíbilo. Byla to jedna z těch děsivých duchaplností prostého lidu, kterou stálo za to si pamatovat pro podobnou příležitost. „To jsi trefil hřebík na hlavičku.“ „A to je všechno?“ „Chtěl jsi ještě něco?“ „Já... myslel jsem, že bude nějaký tanec, zaříkávadla a takové věci.“ „To už jsem všechno udělala, než jsi sem dorazil,“ odpověděla Bábi, aniž hnula brvou. „No ne. To jo. Ehm... a co se týče placení...“ „Oh, mně nikdo neplatí,“ odpověděla Bábi. „To přináší neštěstí, brát si od lidí peníze.“ „Oh. Výborně.“ Jarge se rozveselil. „Ale víš... kdyby tvé ženě zbyly nějaké starší šaty, říkám kdyby, tak mám číslo dvanáct, nejraději černé, nebo kdyby jí při pečení přebyl koláč, ne švestkový, z těch mám větry, nebo kdyby třeba nevěděla, co se zbytkem staré medoviny, nebo kdybys náhodou zabíjel čuníka zrovna touhle dobou, tak mám nejraději kus hřbetu, kus šunky a pár nožiček na sulc... no vlastně cokoliv bys mohl postrádat. Jen žádnou vděčnost. Nikdy bych nechtěla, aby si někdo myslel, že je mně zavázaný jenom proto, že jsem čarodějka. A jinak, u vás doma všechno v pořádku? Lidé i zvířata? Všichni požehnáni dobrým zdravím, doufám?“ Chvilku počkala, než se její výrok vsákl. „A teď dovol, abych ti pomohla ke dveřím,“ dodala. Tkadlec si později nikdy nebyl tak docela jistý tím, co se stalo. Bábi, jejíž krok byl vždycky tak rozhodný a pevný, jak se zdálo, zakopla přesně ve chvíli, kdy stála ve dveřích, o jednu z jeho berlí. Zapotácela se dozadu, přičemž se ho zachytila za ramena, a jak jí vyletěla noha, opřela se mu kolenem přesně o ono bolestivé místo na dolním konci páteře. Ozvalo se tiché prrrask... „Aúúú!“ „Promiň!“ „Moje záda! Moje záda!“ Ale jak poději Jarge říkal, co naděláš se starou ženskou. A i když je neohrabaná a vždycky byla tak trochu bláznivá, lektvary míchá skvělé. A jak rychle zabírají! Než došel domů, už si nesl berly pod paží. Lidé jsou tak slepí, říkala si. Raději věří na pitomosti než na chiropraktiku. * „Haló, promiňte!“ zvolal muž, když se Stařenka chystala vykročit za Bábi. „Mohla byste mi říci, co to máte na ramenou?“ „To je... kožišinový límec,“ odpověděla Stařenka. „Ale... ale, omlouvám se, ale já měl dojem, že právě pohnul ocasem!“ „Jistě. Já totiž věřím na krásu bez krutosti.“ ... Někdo poklepal Stařence na rameno. „Paní, vaše kožišinová štola mi vyžírá bonboniéru!“ ... “Ujišťuji vás, madam, že vaše kožešina mi žere bonbony. Už se pustila do druhého patra!“ „Ale božíčku! Ukažte mu ty obrázky na vnitřní straně víka, buďte tak hodný. On jde jen po čokoládových lanýžcích a ty ostatní, co vám poslintá, si lehce otřete.““... celý text
— Zelený_Drak

Žánry autora

Literatura světová Humor Komiksy Povídky Romány Sci-fi

Štítky z knih

draci kočky Zeměplocha upíři Anglie elfové Londýn moře a oceány Vánoce povídky

Pratchett je 2 451x v oblíbených.
Osobní web autora