Karol Sidon

Chaim Cigan · pseudonym

česká, 1942

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Brzy vyjde

Lež má krátké nohy: Rozhovor Karla Hvížďaly s rabínem Karolem Sidonem

Lež má krátké nohy: Rozhovor Karla Hvížďaly s rabínem Karolem Sidonem - Karol Sidon

Karel Hvížďala vede s vrchním zemským rabínem Karolem Efraimem Sidonem dialog bezmála třicet let a zrodily se z toho čtyři knihy. Toto je pátá. A když si pánové... detail knihy

Populární knihy

/ všech 27 knih
Puzzle
Puzzle
Outsider
Outsider
Piano live
Piano live
Altschulova metoda
Altschulova metoda

Nové komentáře u autorových knih

Červená kráva Červená kráva

„Rozhovor má lepší a horší pasáže. Místy mi přišlo, že pan Hvížďala pokládá zbytečně rádoby učené a závažné otázky (typu "ten a ten filozof říká to či ono, co si o tom myslíte?"), namísto toho, aby rozhovor nechal volněji, svobodněji a lidštěji plynout. Některé "otázky" nenavazují na předešlé "odpovědi". Pan Sidon zase někdy sklouzává k příliš silným, nadneseným nebo neuchopitelným výrokům. Příklad: "Nelze říci, že skutečný rozhovor by se měl do člověka tak hluboce vtisknout, že by oba účastníky měl trochu obměnit..." "Vlastně jde o cílenou soustředěnost, která promění prostor mezi těmi dvěma lidmi v rajskou zahradu. Alespoň když já hovořím o své vlastní zkušenosti, tak z těch několika okamžiků, kdy šlo o rozhovor, nezměnili se jen ti dva lidé, ale celý svět. Jednoduše proto, že odpadnou začmouzená skla, přes která se pořád díváme. Skutečný rozhovor se netýká jen slov, ale celého prostoru kolem. Mění celý svět." Já bych se úplně spokojil s tím, že skutečný rozhovor trošku změní můj pohled na něco z toho, o čem je řeč. Na posledních několika stránkách si oba účastníci vyprávějí a vykládají vtipy, z nichž ani jeden mi nepřišel vtipný. Jinak zajímavé čtení, ale asi jsem čekal víc.“... celý text
— jozik_v_tumane

Červená kráva Červená kráva

„Přečteno jedním dechem. Pro mne překvapivý pohled na svět v otázkách KH a odpovědích rabína Karola Sidona. Povídání o historii a střetu civilizací, o Tóře, Talmudu a víře a o smyslu života a smrti. "Na začátku chybí informace, proč do toho světa jdu, k čemu je to dobré..." "Máme zadání, abychom došli k prostotě"“... celý text
— vendy246

Sen o mém otci Sen o mém otci

„Moji židovští příbuzní také pozumírali hrozným způsobem - proto se necítím nijak nucena fandit Karolu Sidonovi v jeho literárním úsilí. Takže: má to být asi Hrabalovské a trochu Kafkovské, přičemž tomu chybí vtip, vkus, smysl, laskavost - a milost. Pardon. Dočetla jsem jen ze zvědavosti, zda text někam směřuje. Ne.“... celý text
— Johana

Sen o mém otci Sen o mém otci

„Je to první autorova kniha, kterou jsem četl. Sice se tedy úplně minula s mými očekáváními (a řekl bych, že i s vyzněním popisu na záložce), u prózy tehdy šestadvacetiletého začínajícího autora z roku 1968 jsem očekával nějakou divočinu, něco mnohem experimentálnějšího. V první části (Nekrology) se mi namísto toho dostalo nostalgií prodchnuté figurkářství, psané podobně jako zbytek knihy z dětské perspektivy, oscilující někde mezi Otou Pavlem (to asi nejvíc) a hrabalovskou záplavou bizarních historek. Nicméně i vzpomínkově laděné prózy mám vcelku rád, obzvlášť týkají-li se míst, která dobře znám (zde hlavně Praha a Dobříš), takže mi tento rozpor vůči očekáváním nijak nevadil. Navíc bylo v oddíle čím dál patrnější to, čím se Sidonova próza od Oty Pavla a podobných výrazně liší: silný existenciální náboj, který se v Nekrolozích projevoval hlavně v rovině vypravěčových výčitek svědomí ve vztahu k popisovaným zesnulým, neodbytných pocitů mladého člověka, že ty, které míval rád v jisté fázi dětství anebo kteří mívali rádi jej, postupem času lhostejně opustil, a to vlastně bez důvodně. Jejich umírání sledoval už jen zpovzdálí, jen tak mimochodem, nešel jim na pohřeb atp. Existenciální vyznění knihy graduje v prostřední části nazvané Žákovská knížka, která líčí absurdní kolotoč spuštěný jednou banální situací a jednou banální dětskou lží. Hlubinný ponor do vyděšené, zmatené a v lecčems alibisticky pružné duše malého kluka (v tom se ovšem neliší od většiny dospělých) je o to drásavější, že se autor iracionalitu jeho jednání vlastně ani nesnaží vysvětlit. Motivace jsou nezřetelné, podivné či nahodilé a celé je to navýsost absurdní, a to včetně závěru. Pro mě velmi existencialistický, téměř camusovský text. Třetí, titulní část knihy analyticky, byť nikoli staticky (sestává z několika menších vzpomínkových příběhů, zčásti propletených) líčí vztahy hlavního protagonisty k mamince, nevlastnímu otci, sestrám a především se celou dobu téměř dramaticky odvolává k závazkům a abstraktnímu provinění vůči svému vlastnímu otci, jehož si nepamatuje a jenž zahynul v koncentračním táboře (ovšem nejspíš za šmelinu, nikoli za odboj nebo z důvodů čistě rasových, což jeho auru hrdinské oběti, a tím pádem i nedostižného mravního vzoru, trochu sráží, potažmo komplikuje). Otevřenost a jitřivost této analýzy-zpovědi-vzpomínky je místy nebývalá. Koneckonců hlavní hrdina je bezpochyby v celé knize silně autobiografický, nese dokonce autorovo jméno (což není úplně typické). A zaujala mě v této souvislosti ještě jedna věc - jakkoli vše v knize působí značně prvorepublikově a v jistém smyslu idylicky (rodinná a sousedská pospolitost, starosvětské poměry a reálie), zvláště v části Nekrology, počítáme-li s reálným autorovým věkem, jedná se o děje spadající do počátků a průběhu stalinsko-gottwaldovské epochy, jedné z nejhorších v našich dějinách.“... celý text
— V_M

Sen o mém otci Sen o mém otci

„Je v tom něco podivně hrabalovského. Ale ne stylem. To jen trochu. Třeba prací s metaforou, kterou vytváří z obyčejné události. Ale taky tím, že je to v podstatě autobiografie, ale pokroucená pro potřeby románu, díla, literatury. Scéna se zapíráním žákovské knížky je strhující a rozechvěje ve vás vzpomínky na vlastní dětská provinění, určující okamžiky vaší osobnosti. „A teď už jen stačilo, aby byl můj tatínek opravdu mrtvý a aby nebyl Bůh.“ Samozřejmě čekejte také dialog s křesťanstvím a odkazy na autorovo židovství.“... celý text
— R47

Přejít na knížky autora