Bouře ve sklenici

recenze

Duše národa je kniha, jaká nevychází každý den. Ani ne tak s přihlédnutím na osobu autora. Kontroverzní osobnosti teď vydávají knihy s razancí kulometu, na knižní scéně letošního roku to lze sledovat je s nejvyšším úsilím. Dokonce ani obsah knihy či její téma není tím největším tahákem. Ale reklamu jí dělají často právě ti, kteří odrazují od jejího čtení. Jestli autor na knihu vedl nějakou reklamní kampaň vůbec netuším, o její existenci jsem se dočetla z komentářů uvádějících mnoho důvodů, proč ji nečíst.

Dokonce by se zdálo, že v některých kruzích se mnozí předháněli v co největší nenávisti vůči autorovi a existovaly jen některé přijatelné veřejné postoje ke knize:

1. Přečetl jsem a teď Vám napíšu, jaký to byl pseudoněcofuj.
2. Listoval jsem a teď Vám napíšu, jaký je to odpad.
3. Nikdy si to nepřečtu, protože je to hnusné jako autor sám. Tady je můj obsáhlý komentář.

Mnohdy jsem nabyla přesvědčení, že nejít s tímto proudem znamenalo něco mezi sociálním znemožněním a dobrovolnou morální izolací. Takové postoje však nejsou u vydané knihy úplnou samozřejmostí, i díky tomu budí svazek zvědavost.

To je ovšem hlavně omáčka kolem, co vytvořila společnost. Pokud se podíváme na knihu samotnou, je to poněkud jiný příběh. Autorem je Marek Prchal, člověk pracující dlouhá léta ve službách Andreje Babiše. V mnoha ohledech neviditelná osoba nejen jeho kampaní, která se zjevila v popředí na onom ikonickém snímku z roku 2017, kdy hnutí Andreje Babiše vyhrálo volby. Pak sice opět ustoupil do pozadí, ale už se na něj nezapomnělo. Je důležité vědět, že Marek Prchal i nyní po ukončení spolupráce s Andrejem Babiše požívá luxusu veřejné nenávisti. Více asi nyní pro seznámení s osobou autora není nutné vědět.

Duše národa na první pohled rozděluje čtenáře, ale na ten druhý to tak horké není. Je to spíše opar kolem ní, co se rychle rozestoupí, když knihu otevřete a začnete ji číst. Pokud tedy samozřejmě chcete. V množství odmítavých komentářů jsem mívala pocit, že je to nějaká povinná četba. Není.

Teď už však konečně k tomu, co měl Marek Prchal na srdci.

Kniha má opravdu velké množství kapitol. Jsou to krátké úseky psané v první osobě autora a jen málokdy mezi nimi probleskne souvislost. Spíše kniha působí dojmem, že autor naplnil vysoký pohár svými myšlenkami, pak o něj zavadil loktem a nyní ve vylitém obsahu na stole kreslí prstem obrazy jakým rozumí hlavně on sám. I řeč knihy je těžko uchopitelná. Osciluje mezi nadávkami a výkřiky až přes vcelku ucelené vyprávění o tématu, u kterého však autor zastaví víceméně omylem, než aby se k němu nějak plánovitě dostal.

Kniha samotná nepůsobí dojmem jakékoliv struktury. Témata jsou nahozena zdánlivě náhodně. Když se ale chýlíte ke konci knihy dochází vám, že je v tom nějaký systém. Spojnice, jakou je ale těžké vidět. Marek Prchal mnohdy působí mezi řádky dojmem, že to téměř neviditelné předivo udržuje pohromadě jeho příčetnost. To se v textu ale mnohdy vytrácí a objevuje opět nečekaně. Četbu to nedělá příliš komfortní. Naopak.

Ke knize mi nebylo příjemné se vracet. Styl vyprávění mi ve většině knihy neseděl a měla jsem pocit, že si povinně chodím povídat s někým, s kým si nerozumím. Který mi něco chce vehementně sdělit, ale má problém nalézt správná slova, proto se neustále opakuje, vyzdvihuje už řečené věci a snaží se zoufale ukazovat na onen politý stůl, kde ale něco vidí jen on. Naladit se na jazyk a myšlenkový tok Marka Prchala není úplně jednoduché. Mnohdy jsem cítila až fyzický odpor, jak naše způsoby myšlení nebyly kompatibilní.

Teď chci jen poznamenat, že to je pouze mé subjektivní hodnocení textu a jazyku autora, nechci tím působit jako morální maják a mám nutkavý pocit to uvést na pravou míru. Ale pokračujme.

Naopak jsem tam však nalezla části, které mi přišly zajímavé a kde bylo možné najít s autorem společnou řeč, například v několika kapitolách, sice rozházených po celé knize, kde mluví o své vášni ke knihám a jejich designu, kde připomínal něco malinko z amerických politických dějin nebo třeba když kritizoval výdejny, to byla i docela sranda. Každopádně pokud čtenář očekává něco historek ohledně Andreje Babiše, pikantní detaily nebo dokonce kompromitující materiál, tak to tam přesně není. Jistě, hovoří i o této části své kariéry, ostatně i díky tomu je všeobecně známý. Ale vyjma několika vcelku nevinných historek a pár řádků názorů, které asi mnohé čtenáře silně nadzvedly, uznávám, tam není nic šokujícího. Často se vyznává z lásky ke své ženě, ovšem kompletní přiznání ve věci Andrej Babiš nikdy nebylo cílem knihy. Byť si to mnozí lidé myslí. Ti byli asi po přečtení docela naštvaní.

Je to kniha o Marku Prchalovi, o Andreji Babišovi toho dost napsali jiní a je pochopitelné, že Marek Prchal toho více nenapíše. Ani nemůže. Případné soudní výlohy by mu prodej knihy, zvláště v České republice, nikdy nepokryl. Kniha je spíše samomluvou o knihách, pocitech, výkřicích, pohledech do zdi i do sebe. Vyprávění historek, přiblížení nedávného působení na Slovensku, ale opět bez nějakých bomb.

Zaujala mě určitá arogantní lhostejnost, až definitivnost, s jakou jsou kapitoly vyprávěny. Možná i to mi navozovalo pocit, že sedím s někým v holé místnosti na tvrdé židli a onen společník na mě hrne mnohdy beztvaré shluky ze své paměti.

Kdysi jsem si řekla, že pokud Marek Prchal něco napíše, tak si to přečtu. Svůj slib sama sobě jsem si dodržela, a to je vše, co jsem si z toho odnesla. Je však pravda, že očekávání nemohlo být jiné než skutečnost, jakou nakonec kniha předala. Jejím přečtením se člověk nestává ani disidentem ani kolaborantem ani oprávněným kritikem. Je to jen mnohdy nesourodá směs myšlenek pomalu postupujících vpřed do současnosti. Žádný návod na cokoliv tam nehledejte.

Kniha si zřejmě neklade za úkol změnit názor čtenáře na jejího autora. Pokud ano, na mě to nepůsobilo. Ale taky na autora žádný názor nemám. Rozruch kolem knihy je však fascinující, protože v mnohém překonává knihu samu, ale třeba je to jen další tah Marka Prchala. V minulosti dokázal rozehrát zajímavé hry, tato s knihou nemusí být výjimkou. Ale třeba nemusel dělat nic a jen se díval, jak si pravidla zažili jiní a teď se podle nich jen chovají. To se asi nedozvíme.

I kdybychom třeba chtěli.

Nejznámější český marketér. Tvůrce bezprecedentních kampaní. Expert na průzkum trhu, jemuž lidé řekli svá nejtajnější přání, obavy a cokoliv, na co se jich zeptal. Ví, jak položit správnou otázku a jak hned využít odpověď. Expert ... více

Komentáře (0)