Ence komentáře u knih

Uf, uf, docela to bolelo. Kniha je na mě zbytečně rozvleklá, přehnaně nastylizována, vyumělkovaná a také značně prvoplánová. Zápletka točící se okolo psychicky narušené Leny nefunguje, protože jsme neustále připravováni na katastrofu, která, když konečně přijde, pozbývá jakoukoliv sílu. Přerod zástupu postav z trosek v močálu na neochvějné vyrovnané duchovní bytosti je podezřelý, výpisů z všelijakých dokumentů přespříliš. Uvítal bych spíše popis vnitřního světa, každodenního života, duševních pochodů a hodnot obyčejných řeholnic. Pochybuji, že se řeholnice dělí buď na padlé ženy hledající vykoupení, nebo na neústupné světice, jak by se z příběhu mohlo zdát. Knize se nepodařilo udržet moji pozornost a ten sáhodlouhý výčet nespravedlností, katastrof a naschválů mi velmi rychle zevšedněl. Propojení všech se všemi příbuzenskými vztahy a zázračnou shodou okolností působí jako lepení rozbité vázy autogenem. Sladkobolný závěr na třech posledních stránkách jen umocnil mé rozpaky.

22 15.07.2022

Lidem neznalým fantasy budete těžko vysvětlovat, proč je to tak geniální. Oni se totiž podívají na filmy P. Jacksona (neméně geniální, ale jinak) a pak zjistí, že kniha je těžkopádná, málo akční, rozvláčnělá a že na 300 stran textu je tam jen 20 obrázků. Co těmto lidem říkám je, že film je skvělý, ale teprve po přečtení všech svazků vám dojde, jak směšně povrchní (ačkoliv má přes tři hodiny) je. Přestože se Tolkienova trilogie zabývá výhradně válkou o prsten, jenom z písní a přímých řečí postav, nebo autorovou narážkou nad sebou cítíte ohromnou masu fiktivního, neexistujícího světa a máte pocit, že se vlastně pohybujete po špičce obřího ledovce. Zároveň nechápete, jak to všechno může držet pohromadě. Bohužel ty opravdu nejlepší souvislosti a třešničky na dortu vám dojdou až při opakovaném čtení.
V mém případě se autorovi povedlo podnítit ve mě zájem o historii jeho světa, ras, jednotlivců; a to nejsem žádný historický nadšenec. Dodnes mi není jasné, jak se mu to vlastně podařilo. Asi že jeho postavy nejsou tak směšně předvídatelné, jako skuteční lidé a jejich často nudná historie.

A abych nezapomněl, tak za nejlepší část celé knihy samozřejmě považuji dodatky. Na těch jsem si opravdu smlsnul a jsem neskonale vděčný, že v knize byly, protože jsme mohli alespoň zběžně nahlédnout pod pokličku a usadit celý příběh do kontextu Tolkienova světa.

14 13.02.2015

(SPOILER) No páni, to byla ale ptákovina.
"Lidé ten hmyz prostě nevyhubili."
"Díky, Ta Š'." Wang podal detektivovi ruku.
"I já děkuju." Ting popadl jeho druhou ruku... Proč mám pocit, že dialogy a psychologii postav i Trisolaranů vytvářelo pětileté dítě? Nevím, jestli je to čínskou náturou, ale připadá mi, že jsem celou dobu četl o nějakých androidech s porouchaným generátorem emocí a ne o lidech. Navíc stejně hloupě jako autorovy lidské postavy působí i mimozemšťané, což je dvojité faux pas. Nejen že působí hloupě, ale hlavně stejně, což považuji za větší problém. Tak třeba Führer Trisolaris nechá svého vědátora dělat šílené multidimenzionální hokus-pokusy (a taky mimochodem zmrazit celou planetu) a celý plán si nechává vyložit až potom a ještě se mu omluví... :-D

To, že Trisolaris svůj plán prozradí Zemi, byl také hodně dobrý oslí můstek. Kdyby to neudělali, tak není o čem psát, že ano? Možná tak pouze o chaotických výsledcích z urychlovačů částic. Vůbec je celá kniha tak směšně prvoplánová a stupidní, že mi to připomíná filmovou žumpu, která vyžaduje po svém divákovi jedinou věc konzumuj a hlavně moc nepřemýšlej :-D

Hvězdu dávám za popis vědeckého bádání na základně a za objevení slunečního zesilovače. Bohužel popis vědy Trisolaranů je opět naivní a hloupoučký. Kupříkladu je zřejmě problém rozvinout proton do správné dimenze (ty teatrální vlákna, anuloidy a krychle si mohl autor taky odpustit). Ale když už to nějak uplácáme, tak asi není vůbec žádný problém do první 2D proton-roviny, kterou tato civilizace kdy stvořila, vypalovat PC obvody založené na narušování silné interakce protonu, výsledné protonové samoopravitelné PC zase hezky pěkně zabalit, teleportovat skrze vyšší dimenze a začít ho okamžitě ovládat na mezihvězdnou vzdálenost v reálném čase. Dokonce to umí udělat bububu obrázky vypálené na lidskou sítnici. Na to, že ufouni takovou strukturu nikdy předtím nevytvořili, o ní mají a priori docela dobrý přehled, disponují příslušnými technologiemi a dokonce mají čas i na to vymýšlet podobné hovadiny typu wow-efektů a easter-eggů... Naoknec to ale nevydrží a stejně je adventistům všechny vyspojlujou :-D

Moje oblíbená postava byl ten chronický lenoch a matematik. Z jeho apatie ho nevyvedou ani výhružky smrtí, ani mrtvá manželka. Myslím, že když ji viděl rozstřílenou na podlaze, tak pokrčil rameny, zapnul si vedle v pokoji PC a vylepšoval své evoluční algoritmy. Fakt týpek... :-D

12 16.07.2020

Doporučuju skousnout a překonat prvních 100 až 150 stran, které snad opravdu jsou vcelku nezáživné. Ale vydržte, protože až po opuštění Oklahomy začíná pravé vinobraní.

8 08.10.2023

Coelho nezvládá konce svých knih. Po neuvěřitelně stupidním závěru Alchymisty přišel předvidatelný a příliš čitelný závěr zde.
Na knize oceňuji snad jen začátek, kdy jsou popsány pádné a přesvědčivé argumenty pro ukončení (nejen) Veroničina života. Následující pasáže jsou nezáživná slátanina s naivními bláboly a nezajímavými postavami.

8 09.03.2020

Realismus v ryzí podobě. Není třeba dech beroucího, strhujícího nebo přibarvovaného vršení a popisů událostí, když stačí psát o každodenním všedním životě, ve kterém se chtě-nechtě odehrávají veškeré lidské osudy. Uvěřitelná realita se přitom stává prioritou a neuvěřitelná krása ustupuje do pozadí - pro někoho možná ke škodě, pro jiného ku prospěchu věci.

Neuvěřitelně propracovaná detailní psychologie ansámblu hrdinů ve mně nejednou vyvolala otázky směřující k osobnosti samotného Tolstého, jelikož svou omezenou mozkovou kapacitou dost dobře nemohu pochopit, jak může jeden autor vytvořit tolik komplexních a živých postav.

Jelikož bych vychvaloval tolik, až by to čtenáře mé recenze nudilo, zmíním pouze dvě věci, které shledávám spíše negativními:
1. Počeštěný překlad názvu v mém vydání: Anna Kareninová, se kterým se prostě nemohu smířit.
2. Samotný závěr románu, kde mi Levinovo konečné uvědomění do románu jakožto celku vůbec nezapadlo a připadlo mi silně vykonstruované.

Románem jakožto celkem jsem však byl doopravdy nadšen. Jasných 5/5!

8 30.07.2017

Už je toho natahování asi až docela i možná příliš neřkuli přespříliš.
Myslím, že už mě to možná asi ani už tolik moc jako mě to dřív bavilo nebaví.
Asi taky vydám knihu kde se bude někdo brodit sněhem, zase se brodit sněhem a pak se půjde brodit sněhem a pak to střihnu s královnou sedící na trůně někde v Káhiře a řešící, jak ji v tom městě nemají rádi a jak ji nikdo nemá rád a jak ji opravdu ale opravdu nikdo nemá rád.
Pak někoho nechám někoho jiného zabít a pak to natahnu na 1000 stran.
Kdyby mě nehnaly předchozí díly, už bych to snad ani nečetl.
Hawk

8 09.10.2014

Dobrý den,
dnes jsem dočetl Kantos Hyperionu. Moje pocity jsou poněkud rozporuplné a tak jsem se rozhodl s nimi na tomto místě podělit.

Uvodem bych se velice rád optal těch, co komentovali pode mnou, a rozplývají se nad tím, jak je dílo originální a plné myšlenek, zda těm myšlenkám skutečně rozumměli, nebo se tady tváří, jako že myšlenky a nápady byly úžasné i když se nedaly pochopit, pouze proto, že byly nepochopitelné.

Při čtení prvního dílu jsem měl radost. Záhadný štír, skvělé vyprávění poutníků, to je něco pro mě (snad jen Lamiin příběh mě neoslovil a spíše mě nudil, asi že nevěřím na lásku na první pohled), dodnes pamatuju jak bikura řekl Durému že kdyby ho zabili a on přesto šel do údolí, udělali by to znovu - to byl pro mě nejsilnější zážitek z obou knih, kvůli tajemnu, které se v ten okamžik dalo krájet, a které tak miluju. Škoda, že bylo už na padesáté straně (z 900)...
Bohužel už když začínal konzulův příběh jsem tušil zradu závěru prvního dílu, když do konce zbývalo třicet stran a stalo se. Skončil v tom nejlepším.

S dychtivostí jsem načal díl druhý, a dodnes si myslím, že to byla chyba. Já pořádně nevím, jak to říct, ale už jsem opravdu unaven z toho, jak autoři vymyslí geniální příběh, aby si ho potom přehazovali jako horký brambor z ruky na ruku a aby ho potom vysvětlováním, snažením se dát mu řád, smysl, všechno logicky osvětlit zahodí. To se bohužel stalo i zde. Na 500 stranách napsaný druhý díl popřel první. Ed McBain napsal, že spousta detektivních autorů vymýšlí geniální motivy, důkazy, detektivní postupy, ale realita je jiná - vraždy motiv nemají. Stejně tak nelze vysvětlovat nepochopitelné a nelze nepochopitelné pochopit. I autor sám to několikrát zmiňuje, ale sám se tím neřídí. Výsledkem je křečovitá změť obrazů - mozaika, kde jsou místa existující mimo lidmi chápaný časoprostor, přeskoky z místa na místo, a z času do jiného času. Tak se ptám: Proč proboha snažit se tajemství vysvětlovat, vysvětlování nechápat, když mohlo zůstat tajemstvím.

Renava píše, že rozuzlení bylo geniální, ale nemůžu souhlasit. Věčné omílání Keatse, zatažení novokřesťanství do příběhu, řešení božství, balancování na hraně kyberprostoru a posuv časů, chtělo se mi plakat. Už i to, že se řeší KDO stvořil Štířa, proč ho musel vůbec někdo vytvořit??? Štír pro mě ztratil to, co byl v prvním díle, a stal se nějakým nemyslícím panáčkem.

Apeluji na všechny autory... Prosim vás nebořte to, co jste vykonstruovali tím, že se to snažíte ozřejmit. Dopadá to katastrofálně. Dobrý příběh nemusí mít žádné poslání. Nehrajte si na to, že tvoříte nové evangelium a neřešte to, že ve vaší fantazii jsou nepochopitelné faktory, na které se snažíte nasadit formy lidské logiky a zkrotit je. Nefunguje to, fungovat to nebude. Nechte projednou tajemství tajemstvím.

Díky.

8 31.03.2013

Ačkoliv s autorem v mnohém, co považuje za zásadní nesouhlasím (např. že při znalosti principu tvorby duhy oceníme její krásu stejně, ne-li více), otevřela mi kniha oči v oblastech dogmatismu nebo třeba praní mozků již od útlého věku. Musím se přiznat, že zhruba první třetinu knihy jsem se bavil a několikrát jsem se od srdce zasmál (Panna Maria z Fatimy mě odrovnala). Druhá třetina knihy se mi zdála slabší, zejména kvůli antropickému "důkazu" na sto způsobů, který i když se mi to Dawkins snažil objasnit stále považuji za poněkud tautologický. Navíc mi z něj tak nějak samovolně vyplývá, že i ten tak nemožný (rozuměj nepravděpodobný) Bůh by klidně mohl existovat - stačí mít dostatek planet.

Na druhou stranu respektuji autorův vědecký optimismus i když sám jsem zarytým pesimistou a nevěřím, že zkoumáním části celku lze odvodit celek, potažmo to, co stojí nad ním (ať by to byl bůh, nebo nicota). A rovněž si myslím, že nastane doba, kdy se dogmatické náboženství se všemi svými nepochopitelnými a nesmyslnými principy stane méně nestravitelné, než věda, která se stane tak abstraktní, nepochopitelnou a odtrženou od reality. Možná se zrodí "antiDawkins", který se bude vysmívat ne náboženským, ale vědeckým dogmatům - ale na to si budeme muset ještě nějaký čas počkat.

Někdo pode mnou psal, že se mu nelíbil první doslov p. Jaroše. S tím nemůžu souhlasit. Na mě naopak působil poměrně erudovaně a na několika místech mi mluvil přímo z duše.
A ještě někdo pode mnou psal, že svobodná vůle je iluze. To je zdařilý příklad toho, co považuji za vědecký dogmatismus :-)

7 22.11.2015

I když v životě znám spoustu "ateistů," tak při diskuzi s nimi mám spíš pocit, že jsou to lidé apriori se vymezující proti církvi, dogmatům, apod; ale když se s takovými lidmi bavím, tak v drtivé většině zjišťuji, že se buď bezmyšlenkovitě označují pojmem, který je v současné době v módě, nebo jsou ryzími materialisty, ale existenci boha, nebo Boha v podstatě nevylučují. Obecně si myslím, že stoprocentní ateista neexistuje a pokud ano, pak je jeho ateismus náboženstvím.

Hodně příspěvků zmiňuje, že je kniha naivní. Ale právě to je důvodem, proč je tento svět tak smutný. Kdyby lidé byli stejně tak prostí a naivní a nehráli si na božstvo a sofisty, tak je dobře na Zemi. Pracovat a milovat člověk umí, ale v tomto pokřiveném systému nejvíce pracuje pro a miluje sebe sama.

Teď nezbývá, než abychom se všichni vrátili zpět k těm nenaivním detektivkám, sci-fi a Růžovce, nebo studiím něčeho velmi důležitého a potřebného, protože ty nám jistojistě dají víc, než tenhle dětský, povrchní a stupidní příběh ;-)

7 17.04.2015

Četba Mistra a Markétky byla jedním slovem utrpení. Prostě jsem nevěřil tomu, že v závěru nepřijde jakási osvětlující pointa – bohužel stalo se. Od začátku do konce provádí Satan se svou svitou trapné fígle a kouzla, aby se v prostředku knihy zúčastnil bálu, na který vlastně nechce, v doprovodu jakési Markétky královny Margot, které nateče koleno. Na závěr všichni odletí na létajících koních a vidí Piláta Pontského, jak se svým psem stoupá po měsíčním paprsku do nebeského Jeruzaléma. Ještě jsem zapomněl na benzinový vařič, podpalování budov a střelbu do karet. Fascinaci touto knihou a její nadhodnocování nedokážu pochopit.

Při čtení této knihy jsem měl neodbytný pocit hollywoodské brakovitosti.
Bejvalka hlavního hrdiny, se kterou se rozžehnali před x lety roztaje jak kostka ledu ve friťáku jen co hlavní hrdina rozráží dveře salónu, aby všemu přišel na kloub. Scenérie se střídá po 1-2 stranách, hlavní dějová linka se zprvu zajímavým poté nudným hovorem se singularitou je neustále prokládána nudnými částmi s kazatelem, lobbistou a bezpečnostním analytikem.
No a konec je série výbuchů, dojemných kvazifrází a amerického hrdinství.

Zívačka, nuda a trénink vůle, abych vůbec dočetl.

6 09.09.2015

"Když člověk vidí, na jaké nesmyslné shodě okolností závisí někdy život, spadne mu hřebínek."

6 04.07.2015

Připadá mi, že se autor nedokázal vcítit do myšlenek svých postav, ale naopak postavy (a děj) ohýbá tak, aby se vcítily do jeho vlastních konzervativních pocitů. Život dnešního člověka je prezentován jako meta a univerzální patent na štěstí, ke kterému se hrdinové vědomě i nevědomky přiblížují. Tak třeba odloučení od Mary Lou je sice trýznivé, ale Bentley nikdy nezpochybňuje své zprotivení se příkazům, které k těmto pocitům vedly.

Místy to dost kulhá. Telepatie se využívá v autobusech (které je možné opravovat dlátem a kladivem), ale ve vězení a u soudu se požívá středověkých mučicích technik. Kontrolor přestává být kontrolorem, aby mohl spáchat sebevraždu. Hlavní hrdina cítí úctu k přírodě v pohodlí autobusu s prakticky neomezeným přídělem plechovkek sterilních potravin a se zásobou dárků pro svou milou (která sama přiznává, že ho nemiluje), atd., atd.

Zdá se mi, že přání je v této knize otcem ne až tak promyšlené myšlenky.

5 24.10.2021

Zárodek by tam byl, ale hrozně moc tomu chybí. Děj je naivní, zkratkovitý, a příliš přímočarý. Dialogy jsou prachbídné. Postavy jsou mluvící a konající roboti bez špetky lidskosti. Hans Křivák, co zabíjí na potkání, zneklidní při zmínce o jeho rodině. To tlačení do role záhadného záporáka je příliš na sílu, stejně jako v případě jeho protipólu, tj. Wolframa. V průběhu obléhání hradu je největší starostí léčba zraněných koní. Neumětel kat zabije klíčového svědka, prohlásí, že se to pro slabé srdce stává, a reakce Rožmberka je: "To se nemělo stát." Ti co mají postavení protěžují své oblíbence, aniž by k tomu měli jediný důvod. Neodůvodněné krutosti střídají bezdůvodné milosti – obojí je řízeno náhodou a rozmary počasí. Osud postav mi přitom zůstával zcela lhostejný.
Souhlasím s tím, že román je dobrý možná tak jako oddychovka někam k moři. Nic víc, nic míň.

5 14.07.2021

Cýwe jakožto zástupce mužského rodu se tady musím přede všemi (dámami) hrdě pochlubit, že jsem neodolal a přečetl si Hostitele od S. Meyer - gangsta největší "né asi" (asi mě přilákalo to sexy vyphotoshopovaný oko na obálce).

Dám tomu 3/5 páč jsem to dočetl, což je vzhledem k počtu stran docela hustý. No co si budeme nalhávat, bez omílání stokrát řečeného a neustálého žvatlání o mučednických a ublíženeckých choutkách hl. hrdinky (diagnóza=masochismus) by se to dalo zredukovat tak na 200 (max 300).

Vyčerpávající a brilantní komentář zde publikovala kiddlinka - v podstatě vše bylo řečeno. Já pouze doporučuju dát si před čtením panáčka nebo dva na povzbuzení, protože pak všechny ty logické nesmysly ani nevnímáte (samozřejmě pokud jste plnoleté, o věku se přece nelže - tim si u mě Wanda fakt pokazila renomé).

P.S. Moc se mi líbil kontrast "láva pod kůží" vs "stravující plamen".
P.P.S. Jared je hrubián a Melanie s ním nebude šťastná - skončí to domácím násilím.

5 18.02.2016

Ten obrázek Geralta na str. 102 jsem nepochopil ;-)

5 08.05.2015

V této knize jsem se neztotožnil s názory hlavní postavy - otce.
Připadá mi dost pochybné, že člověk uvědomující si rozmanitost života na Zemi a rozlehlost a nepochopitelnost kosmu se takřka vždy sesype, když pomyslí na vlastní smrtelnost. Dále mě opravdu dojalo (ironie), když mladý Georg přemýšlí, zda by se zúčastnil, nebo s díky odmítl, když jako poslední a krajní možnost zmiňuje, že možná existuje jakési Dobro a že se možná nad tím klene Bůh.
Autor je zarytý materialista, já se za materialistu nepovažuji, ale materialismus je mi pochopitelný. Ale to nesmíření se se smrtí a zoufalství z toho, že jsme tu po omezený čas, to mi připadá neuvěřitelné a nepochopitelné, obzvlášť při debatách o kosmu a kosmickém vědomí. Obzvláště zrůdné mi to připadá u někoho, kdo napsal Sofiin svět. Pokud je to útočení na emoce, tak budiž, s tím nemám problém, jenže po přečtení několika knih tohoto autora mám pocit, že tato zoufalost je v něm samém.

5 05.04.2015

Už delší dobu pozoruju u Kingových knih tendenci skvělých začátků a horších konců.
Vždy mě nejvíc baví střední části knih, když se člověk blíží k závěru, najednou jakoby se utrhlo lano a autor se všechno snaží honem rychle sešít horkou jehlou do sebe.
Ale počteníčko dobrý, vždycky když na se na Kingovy knihy dívám nechápu, jak mohly být tak dlouhé, čtou se s neskutečnou, až zarážející lehkostí (pochvala i překladatelům).

5 09.10.2014

Je pozoruhodné, jak první díl dokázal zaujmout a druhý otrávit. Těch kotrmelců, přerodů, náhod a debilních rozhodnutí hrdinů, kteří bez váhání během okamžiku zahazují to, co léta budovali, by vydalo na sto životů. Postava Francka je odporná už v jedničce, takže fakt, že se dvojka točí právě kolem něho, není zrovna něco, nad čím jsem zajásal.

4 02.12.2022